Vesmírný prach zkresluje výsledky měření galaxií, upozornili čeští vědci

Astrofyzici, kteří se dlouhodobě zabývají vznikem, strukturou a také vývojem vesmíru, k tomu využívají explodující hvězdy neboli supernovy. Označují je jako standardní svíčky.

Každá z nich se mění v době exploze na zdroj světelné energie, který umožňuje určit jeho vzdálenost od Země. Standardní svíčky slouží k základním měřením vzdáleností ve vesmíru.

Postupuje se přitom tak, že se porovná změřená intenzita záření supernovy s její celkovou energií. Určit tak lze svítivostní vzdálenost ve vesmíru. V posledních deseti letech ale způsobila podle Zajačka teoretickým fyzikům některá měření vrásky na čele. Objevili totiž jisté nesrovnalosti ve změřené míře rozpínaní vesmíru, tzv. Hubblově konstantě.

„Je sice známá skutečnost, že vesmír se rozpíná a jeho rozpínání se zrychluje, známé metody ale přinášely zejména při měření rychlosti rozpínání rozdílné hodnoty,“ sdělil astrofyzik Novinkám.

Rozpor v Hubblově konstantě se objevuje při porovnání blízkých a vzdálených měření. Rozlousknutí tohoto problému by pomohlo měření napříč celým viditelným vesmírem.

Odborníci si svoji teorii o tom, že prach v centrech galaxií zkresluje změřené vzdálenosti, ověřili sledováním 58 aktivních galaxií. Využili k tomu dvě odlišné metody.

První vyhodnocuje ultrafialové a rentgenové záření vyzařované centry galaxií. Druhá metoda pracuje s hodnotami ultrafialového záření a bere v potaz rozžhavený plyn u černých děr.

„Z výsledků měření vzdáleností galaxií pomocí zmíněných dvou metod vyplynul rozpor. Zjistili jsme, že prach, který se nachází v centrech galaxií a obíhá v podobě oblaků kolem centrální černé díry, může pohlcovat a rozptylovat jak UV, tak rentgenové záření a tím zkreslovat změřené vzdálenosti galaxií od nás,“ vysvětlil Zajaček.

Takový prostor je podle něj nepřehledný jako poušť při písečné bouři bez ohledu na to, že na ni svítí Slunce.

Tým Michala Zajačka, v němž jsou také astronomové z Polska a USA, na základě získaných dat ukázal, že prach v okolí galaxií zkresluje naměřené hodnoty vzdálenosti především u první metody, ale nemá vliv na druhou metodu, která pracuje se vztahem poloměr–svítivost. Na základě tohoto zjištění proto odborníci navrhují, aby se první metoda již nevyužívala.

„Jde bezesporu o jedno z nejvýznamnějších témat, kterými se v současnosti fyzici zabývají. Tato metoda by mohla fyzikům pomoci v objasnění nejasností v současných teoriích o vesmíru. A kdo na to přijde, tak za to možná dostane nobelovku,“ dodal s úsměvem vědec.