Velčovský: Výjezd s Erasmem mě ovlivnil na celý život

Byl jste mezi prvními, kteří vyrazili v rámci Erasmu do zahraničí na studia. Kdy to bylo?

Bylo to v roce 1999, byli jsme druhý testovací ročník. Tehdy si člověk ještě nemohl úplně vybírat, a když pro vás nezbylo místo v některé zemi, tak vás poslali jinam. Mně a spolužákům se to povedlo a vyjeli jsme na tři čtyři měsíce do Skotska. Rok před námi tam byli spolužáci, kteří vyrazili jako vůbec první, a říkali, jak to tam bylo skvělé. Tak jsme jeli po jejich stopách.

Dostali jsme šekové knížky s pár sty liber a museli jsme se o sebe postarat.

Kam konkrétně?

Chtěl jsem do Edinburghu, protože mi připadal hezčí, ale nakonec to vyšlo na Glasgow. Tehdy jsem studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (Umprum) keramiku a se skotským ateliérem byla domluva, že tam mohou Češi studovat. Podařilo se mi dostat, kam jsem chtěl.

Kdekdo mě odrazoval, že je to strašně průmyslové město, že se mi tam nebude líbit. Pak jsem byl v šoku, jak skvělé, studentské město to je. Z továren se staly bary a kluby, takže to bylo zajímavé. Tou dobou šel v kinech Trainspotting, super film se skvělým soundtrackem. A v Glasgow se ten film i částečně točil. Ale nevěděli jsme, do čeho jdeme. Museli jsme si zařídit ubytování a sehnat nějaké brigády.

Takže stipendium nestačilo? Byl i prostor na nějaký studentský život?

Jestli si to pamatuju dobře, vycházelo to zhruba na plechovku fazolí a tři piva denně. Čechy jste poznali podle toho, že si na happy hours koupili tři čtyři piva najednou a vystačili si s tím na celý večer. Po hospodách se taky rozdávaly lístky, což byly volné vstupy do klubů. Byl to jeden lístek na stůl a na jednu osobu. Ale když jsme jich posbírali víc… Byli jsme docela exoti, vypadali jsme jinak, takže jsme byli v klubech poměrně oblíbení. Asi jsme pro ně byli docela příjemnou změnou.

Věřil jste si s jazykovou výbavou?

Rodiče nám před revolucí platili soukromého učitele, takže jsem anglicky docela uměl. Jeden z profesorů byl ze Shetlandů, jeho angličtina byla úžasná, byť se specifickou výslovností. Člověk jim rozuměl, na rozdíl od Skotů. Na jejich angličtinu jsme si museli zvykat.

Co to bylo za školu?

Je to Glasgow School of Art (GSA), slavná škola, kterou vybudoval Charles Rennie Mackintosh, jeden z prvních modernistických architektů. Byla to skvělá škola, měli jsme skvělé profesory a bylo to něco úplně jiného než v Čechách.

Na Umprum jsem učil asi deset let. Tam bylo třeba dvacet studentů v šesti ročnících, ale na GSA jich bylo třicet na jeden ročník, takže kantoři to musí brát hodně rychle. Ale nám cizincům se věnovali nadstandardně.

Člověk byl vděčný, že se o něj někdo stará. Když jsem se bavil s pedagogem, tak jsem pro něj byl partnerem. Nebyli jsme pro ně ti ubožáci z Východu. Měli doslova otevřenou náruč a byli i otevření věnovat se nám víc než ostatním.

Jak?

Brali nás na různé výlety do hor, na lochy (jezera), vzali nás do whisky baru, k sobě domů a naučili nás jíst haggis (tradiční skotské jídlo). Bylo to super. Profesoři byli velice schopní výtvarníci i řemeslníci. Vzpomínám zejména na profesora Billa Browna.

Jinak mezi studenty se odvážím říct, že jsme byli lepší než ostatní. Umělecké školství tady vám v té době dalo víc. Protože tam mají těch lidí hodně, tak se jim tam přihlásí třeba maminky s dětmi, které to berou jako hobby, nebo tam jsou lidi, kteří ani nevědí, proč to studují.

Myslím, že s námi byli spokojení. Předvedli jsme, že jsme schopnější v řemesle, ale oni jsou zase schopnější ve vymýšlení konceptu, tedy v tom mluvení o nějaké věci. Oni jsou schopni hodinu a půl mluvit o kdejaké pitomosti, o mostu ze špaget, nebo dokážou dlouho filozofovat nad novým hudebním nástrojem. Ale pro nás to je hudební nástroj a má se na něj hrát.

Ale například jsem se zdokonalil v metodě sítotisku a některých dalších technikách.

A co třeba z hlediska nějakého rozhledu? Přece jen tady bylo po desetiletí vzdělání cenzurováno.

Vyrůstal jsem v umělecké rodině, takže jsem měl přehled vždycky velmi dobrý a asi i lepší než kdekterý umělec a designér. V životě jsem se naučil poznávat věci podle toho, jak vypadají. A když jsem někam přijel, poznal jsem kulturu života podle toho, co visí na stěnách. Takže jsem si obešel jejich muzea a seznámil se s jejich kulturou.

Už když jsem byl dítě, listoval jsem v katalozích a díky tomu jsem znal výbavu kdekterých muzeí nazpaměť. Když přijdu do galerie, anebo k někomu domů, většinou poznám autora a jsem schopen okamžitě navázat rozhovor.

Udržujete ještě kontakty z té doby?

Spíš s pedagogy než se studenty, ale třeba zmiňovaný Bill Brown už zemřel. Tenkrát neexistoval Facebook ani Instagram. V roce 1999 jsme teprve začínali s mailováním. Měl jsem účet na Seznamu, ale ten mi po letech všechno smazal, takže jsem přišel o všechno včetně kontaktů.

Narazíte občas na nějaké jméno svého známého?

To moc ne. Ze svého ročníku jsem se znal s pár lidmi a z nich se nestali známí výtvarníci, což ale nic neznamená. V té době tam studovali členové kapely Franz Ferdinand, ale s nimi jsme se moc nepotkávali.

Ale znám spoustu lidí, kteří jsou i na vysokých státních postech a své manželky poznali v rámci Erasmu třeba ve Francii.

To není výjimkou. Posláním Erasmu je propojování lidí, a těmto se to povedlo doslova. Vyjeli někam, zamilovali se a našli si tam životní partnery. Je to i statisticky popsaný vedlejší efekt Erasmu. Je to mírová mise, kdy se mají národy poznávat, zároveň se promixují, pochopí se a jsou z toho celé nové vztahy a rodiny.

Mají podle vás mladí o to zájem?

Slyšel jsem, že centrála Erasmu má dnes problém mladé lidi vysílat. Prý už nechtějí cestovat, možná to nemají zapotřebí, nebo chtějí být doma. Zaznamenal jsem, že ministerstvo musí dělat kampaně, aby přimělo studenty se někam přihlásit. To je pro mě dost nepochopitelné.

Není to tím, že za vás ta zvědavost byla naléhavější?

Museli jsme se spoléhat na to, co uvidíme, uslyšíme, jezdili jsme na veletrhy, bienále do Benátek, na Designweek do Milána, aby člověk věděl, co se děje, protože jinak seděl v knihovně a čekal, co vyjde v novinách.

Těžko říct, jestli je to nějakou zhýčkaností, leností, nezájmem nebo lavinou informací, která se na nás valí ze sociálních sítí, ale vycestovat je určitě ta nejlepší životní zkušenost, která se člověku může stát. Včetně toho, že tam může potkat spoustu nových a zajímavých lidí a zažít nové situace, které ho ovlivní na celý život, což se stalo mně.

Co konkrétně to pro vás znamenalo?

Vidíte jiný pedagogický přístup, bylo to zajímavé z profesionálního hlediska. Zažil jsem skvělé přednášky dvou nejdůležitějších designérů a architektů své doby. Těmi byli Marc Newson a Zaha Hadid. Naučil jsem se sítotisk s keramickými barvami. Dělal jsem takové provokativní věci, například jsem vypálil obraz Tonyho Blaira do pisoáru.

Spolužáci byli dobří, měli svůj skotský lifestyle. Glasgow bylo po klubové stránce velice zajímavé. A pak je tam ještě taková čtvrť, kde jsou jen vetešnictví a bazary. A to já miluju. Taky jsem si koupil kilt a chodil v kiltu. Byl to celkově dobře strávený čas ve správné době na správném místě.

Jak se říká, kdo viděl, může vyprávět. Musíte to zažít fyzicky, a ne v Google brýlích. Interakce a emoce na internetovém chatu probíhá jinak. Na výjezdech se člověk často potká se stážisty z celého světa, takže tam vznikají komunity expatů (osoby, které na určité časové období cestují do jiné země, pracují tam nebo žijí, ale tedy ne trvale - pozn. red.).

Dokud je člověk mladý, má cestovat a nečekat žádné zázraky, měl by poznávat svět, aby se pak mohl vrátit a změnit to tu.

Ale potíž je i s tím, že spousta lidí se neumí ani pořádně anglicky domluvit. Angličtina by se měla začít učit ve školce a nejlépe s rodilými mluvčími.

Často se říká, že umíme gramatiku lépe než Angličani, ale domluvit se je problém.

Gramatika nikoho nezajímá. Neumím perfektně pravidla, ale dokážu se domluvit a říct nějaké vtipy, a to je důležitější než znalost pravidel.