Článek
Jak uvádí text bostonských fyziků, který publikoval odborný časopis Journal of Geophysical Research: Planets, tak jelikož Měsíci chybí ochranná atmosféra, je neustále bombardován meteoroidy. Mnoho z nich není větší než zrnko prachu. Když tento materiál zasáhne povrch Měsíce, částice sodíku jsou tímto dopadem meteoritů odpáleny na lunární oběžnou dráhu.
Fotony ze Slunce se srazí s těmito atomy a odtlačí je pak dále ve směru od naší hvězdy, cituje z výzkumu agentura Reuters. Ocas je tak podle amerických expertů tvořen miliony atomů sodíku, které jsou na oběžnou dráhu doslova odpáleny a následně tvarovány do pomyslného ocasu.
Ocas Měsíce tedy tryská směrem pryč od Slunce, nikoli od Země. To znamená, že naše planeta ocasem periodicky prochází. V tom okamžiku zemská gravitace utvoří z měsíčního ohonu svazek paprsků, který se obtočí kolem Země a vystřelí za ní.
Rovněž se zjistilo, že lunární ocas je jasnější během sporadických meteorických rojů než při těch každoročních. I díky pravidelným rojům meteorů sice může ocas „svítit” více, avšak pořád méně, než jak to způsobí ty ojedinělé.
„Ale rozhodně to není tak, že by lidé měli vyhlížet na obloze Měsíc, za kterým se táhne viditelný ohon,“ poznamenal pro Novinky Pavel Suchan z Astronomického ústavu Akademie věd ČR.
Stovky tisíc kilometrů
Že vědci z Bostonské univerzity objevili obrovský sodíkový ohon roztažený do velkých vzdáleností od Měsíce, informoval např. web České astronomické společnosti již v roce 1999.
„Pozorování byla provedena v nocích následujících maximum meteorického roje Leonidy v říjnu loňského roku (1998 - pozn. red.). Ohon se táhnul minimálně do vzdálenosti 800 tisíc kilometrů od Měsíce a měnil svůj vzhled během tří po sobě jdoucích nocí,“ stojí tam.
