Vědci získali dosud nejvěrnější snímky vraku Titaniku. Sken má pomoci rozluštit záhadu potopení lodi

Digitální sken jako vůbec první zachycuje vrak Titaniku v celé velikosti. Vznikl pomocí hlubinného mapování a poskytuje pohled na obě odlomené části vraku. Příď a záď se od sebe totiž nacházejí asi 800 metrů daleko. Kompletní trojrozměrný pohled také odhalil obrovské množství trosek, které potopenou loď obklopují.

„Stále existují otázky, základní otázky, které je třeba zodpovědět,“ uvádí pro BBC analytik Parks Stephenson, který se účastní výzkumu. „Model je jedním z prvních velkých kroků k tomu, aby byl příběh Titaniku vyprávěn na základě důkazů, nikoliv spekulací,“ dodává.

Zatímco příď lodi se dochovala v poměrně dobrém stavu, ze zádi, která se zavrtala do mořského dna, zbyla spíše změť kovu. V troskách kolem vraku je možné rozpoznat také sochy nebo osobní předměty včetně neotevřených lahví šampaňského a velkého množství bot.

„Ta hloubka, téměř 4000 metrů, představuje výzvu. Jsou tam proudy a nesmíme se ničeho dotýkat, abychom vrak nepoškodili. Další výzvou je zmapování každého centimetru čtverečního včetně méně zajímavých míst,“ popisuje Gerhard Seiffert, který vedl plánování výzkumu.

K vytvoření přesné 3D rekonstrukce pořídili vědci více než 700 tisíc snímků ze všech úhlů. Ponorná dálkově ovládaná zařízení strávila při průzkumu lodi pod hladinou více než 200 hodin. Skenování proběhlo v létě 2022 a podílela se na něm společnost Magellan Ltd, jež se zabývá mapováním hlubin moře, a Atlantic Productions, která o celém projektu natáčí dokument.

Slavný parník se potopil v roce 1912 na své první cestě z anglického Southamptonu do amerického New Yorku, když v severním Atlantiku narazil do ledovce. Spolu s mohutnou lodí se nevrátilo také 1,5 tisíce cestujících. Nejnovější snímky, které věrně zachycující podobu vraku, by měly pomoci zjistit, jak přesně se tragédie odehrála.

Ačkoliv mapování vraku Titaniku probíhalo již od jeho objevení v roce 1985, kvůli jeho obrovské rozloze dokázaly kamery zachytit vždy jen část rozkládajícího se parníku. Stephenson tak upozorňuje, že v současnosti si vědci nejsou jisti ani tím, jakým způsobem se loď srazila s ledovcem a následně zádí narazila do mořského dna.

Snímky jsou významné také proto, že uchovávají podobu rychle se rozkládající lodi. Čas na plné pochopení toho, za jakých okolností velké množství cestujících zemřelo, se tak významně prodloužil.