Vědci chtějí kvůli chystanému dobývání Měsíce chránit některé lunární oblasti

Jak v listopadu napsal magazín Science, vědci předpokládají, že větší provoz směrem k Měsíci a zapojení vozítek vyslaných soukromými společnostmi způsobí jakousi „lunární horečku“, protože firmy se budou snažit využít tamní vzácné zdroje včetně nerostných.

Naproti tomu stojí zájem ochránit některé lokality na Měsíci, přičemž pozemské zákony zatím využití oběžnice nijak podrobněji neupravují. Výzkumníci naléhají na vlády a mezinárodní organizace, aby pravidla nastavily dříve, než bude pozdě.

„Je to naléhavá záležitost,“ tvrdí astronom Richard Green z univerzity v americké Arizoně, který dává dohromady pracovní skupinu, jež bude působit pod hlavičkou Mezinárodní astronomické unie (IAU).

„Musíme upozornit na to, že některá místa jsou naprosto jedinečná. Protože jinak o ně přijdeme,“ dodal astrofyzik Martin Elvis.

Cílem mnoha lunárních misí, které mají odstartovat v následujících letech, je hledání zdrojů důležitých pro přežití astronautů nebo pro komerční využití. Mimozemská těžba se může týkat např. vzácných nerostů nebo helia-3, tedy izotopu helia využitelného coby surovina při termojaderné fúzi, která by v budoucnu mohla být zdrojem energie.

Případná důlní činnost by přitom mohla ohrozit jedinečná místa, jakými jsou třeba krátery poblíž měsíčních pólů, které leží v trvalém stínu. Díky tomu se v nich udržuje konstantní teplota pod -225 °C, což z nich dělá jedny z nejchladnějších míst ve Sluneční soustavě. Sondy prokázaly, že v kráterech jsou obří zásoby ledu, který se tam nastřádal za miliardy let, zároveň ale jde o ideální lokace pro umístění vesmírných infračervených teleskopů, které ke svému provozu potřebují extrémně nízké teploty.

Kupříkladu vesmírný teleskop Jamese Webba potřebuje obří sluneční štít a mechanické chlazení, aby zrcadlo o průměru 6,5 metru zůstalo při oběhu kolem Slunce dostatečně chladné. V měsíčním kráteru by mohlo fungovat zrcadlo o průměru až 100 metrů, které by žádné dodatečné chlazení nepotřebovalo.

„Nevím o žádném jiném tělese ve Sluneční soustavě, které by mělo tyto vlastnosti,“ poznamenal Jan Harms z vesmírného institutu Gran Sasso.

Hluboké a temné krátery a voda, kterou obsahují, ale jistě budou primárním cílem i pro všechny, kdo budou plánovat delší mise na měsíčním povrchu. A to nejen jako zásobárna pitné vody, ale i jako zdroj ledu, z něhož se dá vyrobit kyslík a také vodík pro raketové palivo.

V blízkosti kráterů je tak ideální přistávací místo pro budoucí mise a pro vznik budoucí lunární základny. Dobývání ledu ale může způsobit vibrace a zvířit prach, což by bylo škodlivé pro teleskopy.

Dalším místem, které si podle vědců zaslouží ochranu, je střední pás na odvrácené straně Měsíce, který je zcela odstíněný od rádiových signálů ze Země. A ohrožený je už teď, protože vesmírné agentury plánují vypustit na oběžnou dráhu Měsíce satelity, které by umožnily navigaci vozítek a vysílaly jejich data na Zemi.

Vědci plánující instalaci teleskopů doufají, že jim IAU pomůže a že pracovní skupina přijde s definicí lokalit, které potřebují ochranu. Další podporu si slibují od Výboru OSN pro mírové využití kosmického prostoru, politoložka Alanna Krolikowská z univerzity v Missouri ale upozorňuje, že OSN „se pohybuje vpřed v desetiletých časových rámcích“.

Odborníci doufají, že vidina rozvoje nerostného průmyslu na Měsíci nebo tamních základen nezmaří šanci na další výzkum. „Každý v jádru chápe, že vědu je potřeba ochránit. Krátkodobé zájmy by neměly mít přednost,“ uvedla Krolikowská.

Krajina na Měsíci se zkrátka s blížícím se začátkem nové éry pilotovaných letů dramaticky změní, lidská činnost ji ale viditelně zformovala už v předchozích desetiletích. Na povrchu zemské oběžnice je stále zřetelná stopa zanechaná astronautem Neilem Armstrongem, leží na něm ale také pozůstatky nejrůznějších satelitů, sond a vozítek.

Na Měsíci se ovšem nacházejí i kuriózní předměty jako vlajky, fotografie, náboženské texty či golfové míčky, které si přivezl astronaut Alan Shepard během mise Apollo 14 v roce 1971, připomněl napsal v prosinci časopis Nature Geoscience.

Od roku 1959, kdy se na Měsíc dostal první člověkem vyrobený předmět ze Země, sovětská sonda Luna 2, na něm přistála nebo ztroskotala více než stovka kosmických lodí a dalších přístrojů, pilotovaných i nepilotovaných. V brzké budoucnosti misí s cílem na Měsíci ještě přibude, a to v čele s lety projektu Artemis, který má vrátit na jeho povrch astronauty.

„Pokud zvážíme dopady činnosti vozítek, sond a pohybu lidí, pak se regolit značně naruší. V kontextu nových vesmírných závodů bude měsíční krajina za 50 let úplně jiná. Svůj otisk tam zanechá mnoho zemí s mnoha misemi,“ citoval deník The Times Justina Holcomba, odborníka na astronautiku z univerzity v Kansasu. Regolit je označení pro svrchní nezpevněnou vrstvu Měsíce.

Podle odborníků lze už nyní hovořit o tom, že na Měsíci začalo nové geologické období spojené s lidskou činností, jakýsi „lunární antropocén“. Vliv člověka je tam totiž jasně zřetelný, zejména s ohledem na to, že na Měsíci neexistuje vítr, není na něm kapalná voda, déšť ani sopečná aktivita, a tak je jeho povrch velmi statický.

Právě kvůli neexistenci větru je na Měsíci i po více než 50 letech dodnes uchován otisk obuvi skafandru prvního člověka, který na něj v roce 1969 vstoupil.

Podle Holcomba lze všechny artefakty pokládat v podstatě za archeologické exponáty a mělo by se dbát o jejich zachování. Stejně nutné ale podle něj je sledovat nejrůznější odpadní materiály, které Měsíc zamořují, a mít o nich přehled.