Ve vesmíru je ticho, říká astronomka Lenka Zychová

Astronomie je pozorování, astronom sleduje oblohu, proto jsem hlavně astronomka. Astronomie je oblastí astrofyziky, která se zabývá samotnou fyzikou ve vesmíru. Cílem astrofyziky je pochopit fyziku nejen ve hvězdách, ale také fyziku planetárních soustav, mezihvězdných látek, galaxií a dalších objektů.

Chytlo mě to už v dětství. Vzpomínám si, jak jsme se s maminkou procházely venku v noci, a když jsme šly zpátky domů, koukala jsem na hvězdy. Zeptala jsem se, zda můžeme na nebi vidět i planety. Když mi řekla, že ano, fascinovalo mě to.

Postupně jsem se snažila více hvězdy a planety poznávat, hledala jsem si další informace. Má to tak spousta dětí, ale chybí jim podpora. Tu jsem měla nejen díky rodičům, ale také u svého pana učitele matematiky a fyziky Martina Kotka.

Posléze, během vysokoškolského studia astrofyziky jsem jezdila po školách, kde jsem dělala popularizační přednášky o astronomii, a třeba i tříleté děti ve školce vydržely 40 minut poslouchat! Ono také není těžké kohokoli zaujmout, když jim vyprávíte, že každý člověk se z 99 procent skládá z různých hvězd.

Po velkém třesku zde byl totiž jen vodík, helium a troška lithia. Všechny prvky, které tvoří naše tělo, uhlík, kyslík, dusík a další, vznikly ve hvězdách díky termonukleárním reakcím. A protože hvězdy během svého života vracejí kus své látky zpátky do mezihvězdného prostředí, obohacují tak o nový materiál okolní látku, ze které pak vznikají nové hvězdy, jejich planety a vše, co na nich je.

Na Konferenci o astronomickém vzdělávání a popularizaci astronomie (konala se minulý rok na Šumavě) jsme si řekli: „Je to špatný...“ Vesmíru se děti věnují hlavně na prvním stupni ZŠ, na střední už to jsou maximálně jen volitelné semináře.

Samozřejmě máme úspěšné studenty na astronomické olympiádě, ale většina maturantů v uvozovkách jen vyjmenuje planety a poví něco o Slunci – tečka. Neumějí už vysvětlit, co to je třeba galaxie.

Přitom potenciál je, v ČR máme obrovskou výhodu v množství lidových hvězdáren, pořádajících navíc všemožné kroužky. Školy by zkrátka měly být schopné zařadit astronomii do jiných témat.

Mou stěžejní oblastí zájmu jsou takzvané mezihvězdné bubliny. Ty vznikají kolem masivních a zářivých hvězd. Když se narodí velmi hmotná hvězda, často je zároveň velmi horká. A to tak, že dokáže zahřát (ionizovat) okolní plyn.

Ten se zahřátím rozpíná a nabaluje na sebe vzdálenou, stále chladnou látku. Vzniká tak bublina, jejíž obálka je z chladné a husté látky a centrální část z horkého plynu. My zkoumáme, zda se v obálkách bublin mohou tvořit nové hvězdy.

Aby vznikla hvězda, na počátku je třeba výskyt husté a chladné látky...

Ano. Kdyby byla horká, její částice by se pohybovaly obrovskou rychlostí, a tudíž by nedaly gravitaci šanci, aby je začala k sobě přitahovat.

Dle obecně uznávaného modelu bude Slunce žít zhruba ještě pět až šest miliard let – než dospěje do fáze červeného obra. Naše galaxie se naopak srazí s galaxií v Andromedě. Podívaná začne za několik miliard let.

Jelikož se zabývám mezihvězdnými látkami, tak kroutím hlavou nad tím, že ve filmech, ve kterých se děj odehrává ve vesmíru, je jakýkoli jev doprovázen zvukovým efektem. Ve vesmíru však panuje tak řídké prostředí, že by astronaut neměl šanci žádný takový zvuk zaznamenat. Ve vesmíru je ticho.

Další mýtus je, že ve sluneční soustavě je to pro raketu kvůli asteroidům a dalším vesmírným objektům strašně nebezpečné. Ve filmech často vidíme, jak lodě doslova kličkují mezi změtí skal, to je ale nesmysl. Ve vesmíru může být prach, ale skutečně velká tělesa, která by mohla plavidlo poškodit, těch je jen minimum. A navíc jsou od sebe neskutečně daleko.

Ne, srážka s velkým tělesem je málo pravděpodobná. Na druhou stranu, každým dnem do zemské atmosféry dopadne až 40 tun kosmického smetí. A i 15metrové těleso může ohrozit město. Ale podobné srážky, která utnula dinosaurům tipec, se bát nemusíme. S nadsázkou však dodávám, že by to byl krásný konec, který bych si přála vidět.

Ale co mě vyloženě rozčiluje, a to se už netýká kinematografie...

Zlobí mě, že někteří lidé nevěří, že jsme přistáli na Měsíci. Místo toho si vymýšlejí nějaké konspirační teorie, přitom důkazy jsou nezvratné. Mnohým chybí kritické myšlení.

Ano, docela často. I třeba na besedách s dětmi školáček řekne, že „tatínek říkal, že Američani na Měsíci nepřistáli“.

Určitě jsem pro a věřím, že se jiné formy života ve vesmíru nacházejí, byť nikoli nutně inteligentní. Spíše budou jen na nějaké bakteriální úrovni.

Mám ráda vtip, že důkazem vyšší inteligence ve vesmíru je skutečnost, že nás zatím nikdo nekontaktoval. Ale vážně – je to složitá problematika, navíc my jako pozemšťané jsme do kosmu vyslali jen několik jednorázových signálů, což by stejně bylo pro cizí bytosti nesnadno zachytitelné. Takže sami moc nekomunikujeme, ale očekáváme, že všichni ostatní to dělají na mnohem lepší úrovni než my. Avšak stojí za to pátrat dále.

Podle mě je důležité ukazovat dětem, že věda může být krásná, že je může bavit. Chce to jim ukazovat i vědce, že to jsou většinou opravdu fajn lidé. Nadšení do své práce. A také, že vědkyní může být i žena. Takže mým cílem je věnovat se popularizaci vědy, i kdyby to bylo jen v mém volném čase.