V osmnácti tajně utekl bojovat. Poslednímu parašutistovi bude 95 let

V posledních dvou válečných týdnech se radiotelegrafista Jaroslav Klemeš ocitl v Praze. Právě tehdy, téměř na den přesně před 69 lety, vznikla 28. dubna 1945 i fotografie, jak sedí v koupelně jedné vilky v pražských Kobylisích a zkouší vysílání…

Snímek v rychlosti pořídil velitel skupiny Jaromír Nechanský a téhož dne se zrodila i jejich společná fotografie, jak z tohoto domu vycházejí. Odtud četař Klemeš udržoval spojení s Londýnem i s vládní stanicí v Košicích až do konce Pražského povstání.

Tyto a mnohé další momenty životního příběhu Jaroslava Klemeše shromáždil Jan Vondráček v publikaci Poslední parašutista, kterou na sklonku roku 2013 vydal ANLET (Asociace nositelů legionářských tradic).

Budoucí parašutista se narodil 31. ledna 1922 ve slovenské Čadci v rodině českého berního úředníka, matka byla učitelkou v místní škole. Když mu byly dva roky, přeložili otce do Skalice a rodina se stěhovala. V roce 1929 se rozrostla o druhého syna Vladimíra.

Manželství rodičů však nevydrželo. Matka, která dojížděla za prací do nedalekého Holíče, se tam sblížila se školním inspektorem, za kterým nakonec odešla. Jaroslav rozvod rodičů těžce nesl a nikdy ho matce neodpustil. Nová žena, kterou otec po čase přivedl, aby se starala o domácnost, měla k dětem chladný vztah.

Tím více Jaroslav přilnul k tátovi, který byl velice pracovitý muž a mimo jiné také vášnivý chovatel včel. Na schůzkách včelařského spolku se často probírala politická situace. Všichni byli velkými vlastenci a Jaroslav jejich debaty rád poslouchal.

Chodil do Sokola a miloval sport. Hlavně fotbal. Byl fyzicky zdatný a měl výbornou kondici. Nejednou se stalo, že dohrál zápas za dorostence a nastoupil ke druhému utkání za dospělé. Na doporučení otce šel po ukončení měšťanky na roční obchodní školu a stal se příručím v největší místní firmě Svoboda a spol.

Od dětství měl velkého kamaráda v Ludvíku Čambalovi. Byl mladší o půldruhého roku a také on se učil obchodním příručím. Oba stále sledovali dění v republice a intenzivně prožívali události na podzim 1938. Viděli odhodlání mužů nastupujících do kasáren při mobilizaci i jejich zklamání, když museli opustit obranná postavení v pohraničí.

Po nacistické okupaci 15. března 1939 a vzniku Slovenského státu museli Klemešovi jakožto Češi ze Slovenska odejít. Otec dostal umístěnku na berní úřad v nedaleké Strážnici. Tady pak Jaroslav v příštích týdnech zažíval příchod Němců.

„Štvalo nás, jak se povýšeně chovali,“ vzpomínal. „Sprostě koukali po našich děvčatech a jen žrali. Marka najednou byla za deset korun. Vadilo nám, jak se smáli, co všechno si mohou koupit. Narůstal ve mně vzdor a byl to jeden impuls, proč jsme šli proti nim bojovat.“

Tím hlavním se však stalo rozhlasové vysílání o Vánocích 1939 z Paříže. Jaroslav slyšel několikrát denně opakovanou zprávu, že se ve francouzském Agde tvoří československá zahraniční armáda s výzvou všem vlastencům, aby ji přijeli podpořit. To oba nerozlučné kamarády nadchlo. Rozhodli se pro emigraci. Viděli v tom i velký kus dobrodružství.

Původně se na odchodu za hranice dohodla pětice kluků, ale nakonec se na stanoveném místě 11. ledna 1940 sešli s Čambalou jen oni dva. Doma o svém záměru nic neřekli. Obávali se, že by jim to rozmlouvali nebo zakázali. Jaroslav zanechal tátovi na rozloučenou stručný dopis, že odchází bojovat na výzvu z Paříže a po válce si všechno řeknou…

Věděli, že přes Německo do Francie neprojedou. Jediná možná cesta byla na jih přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. A ta byla vskutku dobrodružná, než se jim na konci března podařilo dostat se do Bělehradu. Tady už získali hromadné pasy jako vojáci Cizinecké legie a přes Řecko, Turecko, Sýrii, Libanon a Alžír dorazili do francouzského přístavu Marseille.

Zde byl Jaroslav Klemeš 25. dubna 1940 odveden do čs. armády a za dva dny se hlásil v Agde. Byl zařazen ke spojovací četě 2. pěšího pluku a po krátkém výcviku šel rovnou na frontu. Měl starou pušku z první světové války a do ní pět nábojů. Špatně připravená francouzská armáda neměla proti německým tankovým jednotkám a útočícímu letectvu šanci. V zemi vládl obrovský chaos. Všichni utíkali na jih.

Osmnáctiletý kluk, který nebyl ani na vojně, tehdy poprvé viděl smrt na vlastní oči. V červnu prodělal těžké ústupové boje a zhroucení fronty na řece Marně a poté i kolem města Gien na Loiře. Po kapitulaci Francie byli Klemeš i Čambala se stovkami dalších čs. vojáků za dramatických okolností na poslední chvíli evakuováni z přístavu Sete na lodi Rod el Farag. Přes Gibraltar šťastně dorazili 12. července 1940 do Liverpoolu.

V Anglii přivítala zdecimované muže úplně jiná atmosféra. Cestou z lodě na nádraží lidé zdravili pochodující kolonu zvednutými palci a dávali vojákům i drobné dárky. Všichni odjeli do Cholmondeley Parku, kde byl pro ně připravený stanový tábor. Jako stovky dalších prošel i vojín pěchoty Jaroslav Klemeš u 1. čs. smíšené brigády výcvikem a posléze sloužil při obraně pobřeží u velitelské roty jako motospojka.

Na Štědrý den 1940 navštívil vojáky prezidentský pár. Při rozhovorech s novináři Klemeš často vzpomíná na setkání s Hanou Benešovou, která ho tehdy zastihla při praní onucí.

„Co to, vojáčku, děláte?“ zeptala se prý účastně. „Jde to vyprat? Máte teplou vodu?“ Vojín Klemeš odpověděl: „Ne, kde bychom ji tady vzali, jenom studenou. To víte, že to jde.“ Manželka prezidenta se podívala na jednu onuci přehozenou přes provaz u stanových kolíků. Bylo jí jasné, že praní nebylo právě úspěšné, nicméně se shovívavě usmála a řekla: „No, jde to.“

V tom čase nastal pro Čechoslováky čas nuceného klidu bez boje. Pozemní jednotky pouze cvičily. Při nekonečných debatách na světnicích vojáci nadávali na nečinnost. Jen letci se mohli v řadách RAF zúčastnit bojů při bitvě o Anglii. „Proto jsme se k nim všichni hlásili. Nechtěli jsme pouze cvičit. I já jsem chtěl něco dělat a jít bojovat,“ vzpomínal Klemeš.

Taková příležitost se objevila na podzim 1941. V červnu Hitler přepadl Sovětský svaz a v září poslal do Prahy Reinharda Heydricha, aby zajistil bezpečné zázemí. Zastupující říšský protektor rozpoutal teror a zdecimoval domácí odbojové struktury. Spojenci požadovali vystupňování odbojové činnosti v okupovaných zemích. Od Čechoslováků žádali zejména zesílení sabotáží v průmyslu.

Řešení bylo jediné. Domácí odboj musí dostávat pomoc ze zahraničí v podobě kvalifikovaných vojáků a speciálního materiálu (zbraně, destrukční prostředky, peníze). Velitelům čs. zahraniční armády proto záhy přišla od vedení čs. rozvědky výzva, aby vytipovali charakterově a fyzicky vhodné dobrovolníky pro speciální výcvik, po jehož absolvování budou vysazeni jako parašutisté na území protektorátu, kde budou plnit zvláštní úkoly.

Mezi oslovenými byl i Jaroslav Klemeš. Po letech vzpomínal, jak mu dva zpravodajci při pohovoru vysvětlovali složitost situace v protektorátu a mluvili o nutnosti pomoci domácímu odboji, s nímž navíc tehdy bylo přerušeno spojení. „Vůbec nezakrývali, že je to nebezpečné,“ dodává. „Byli jsme si vědomi, že v případě odhalení bychom neměli status válečných zajatců a čekala by nás jistá smrt. Povídali, že když odmítnu, nic se neděje.“

Životnost účastníků takové mise byla tři měsíce. Někteří z oslovených účast odmítli. Ani ne dvacetiletý Klemeš souhlasil. Hned v říjnu 1941 absolvoval na základně ve Skotsku výcvik útočného boje a padákový výcvik, později ještě několik dalších speciálních kurzů a školení zaměřených především na radiotelegrafii.

K riskantnímu úkolu ve vlasti měl i jeden osobní motiv. Koncem roku 1943 se dozvěděl, že v Praze byl popraven jeho otec. Tehdy dostal od šéfa zpravodajců plukovníka Františka Moravce kondolenční dopis, který vyzněl do apelu: „Tak vidíte, jak se k nám Němci chovají. Ještě více se zatužte a zatvrďte, abyste jim to oplatili.“

Smutnou zvěst o skonu otce mu ale už před obdržením Moravcova dopisu řekl kamarád z jeho bývalé čety. Měl přístup k protektorátním novinám, které chodily do Anglie pro potřeby čs. zpravodajců, a při náhodném setkání v Londýně dal Klemešovi vystřižený novinový článek z 5. listopadu 1943 s titulkem „Provedené rozsudky smrti“.

Jméno jeho otce figurovalo mezi osmičkou lidí, které „zvláštní soud při Německém zemském soudu v Praze odsoudil v Praze k smrti. Odsouzení podporovali Židy při jejich ilegálním překročení hranic a sabotovali tím uspořádání židovské otázky v protektorátu Čechy a Morava“. Až po válce se Klemeš dověděl, že otec se brzy po jeho odchodu zapojil do odboje a pomáhal lidem (a hlavně Židům) při přechodu hranic mezi protektorátem a Slovenskem. Byl zatčen už v roce 1941, ale proces se táhl až do roku 1943.

Mladičký Klemeš byl původně zařazen do čtyřčlenné skupiny Platinum, která měla být vyslána na jaře 1943 do východních Čech. Měla zajistit spolehlivé záchytné adresy pro následný výsadek dvoučlenné skupiny Pewter, směřující do stejného prostoru se stejným úkolem.

Z různých důvodů – mimo jiné i kvůli osobním rozbrojům – však byla akce odkládána až do podzimu 1944. Personální sestava obou skupin se měnila, až byly nakonec sloučeny do jedné: Platinum-Pewter. Kromě spojovacího úkolu bylo hlavním posláním vybrané čtveřice Jaromír Nechanský, Jaroslav Pešán, Alois Vyhňák a Jaroslav Klemeš přijímání osob, zbraní a zásob ze vzduchu (resp. spojeneckých letounů na vyhledaných a zajištěných plochách).

Dva pokusy o vysazení dopadly v říjnu i v prosinci 1944 špatně. Nepříznivé povětrnostní podmínky znemožňovaly posádce letounu orientaci a přinutily ji k návratu na italskou základnu v Brindisi. Podařil se až ten třetí o půlnoci z 16. na 17. února 1945, zato však s mimořádnou přesností – pouhých pět kilometrů od první záchytné adresy.

Když však parašutisté ještě před svítáním domek Josefa Pilného na samotě Tarabka našli a pokusili se o kontakt, byli odmítnuti. Mluvili totiž německy a Pilný se domníval, že jde o provokaci gestapa. Jednal s nimi skrze zamčené dveře a do domu je nepustil.

Příští den čtveřice přečkala v zasněženém mlází a večer se vydala na druhou záchytnou adresu, do deset kilometrů vzdáleného Hradiště u Nasavrk k rolníkovi Ladislavu Korábkovi. Netušili, že před několika dny Korábek zmizel v ilegalitě, protože mu hrozilo zatčení, a při spěšném odchodu z domova zapomněl rodině sdělit heslo, kterým měli parašutisté prokázat svou pravost.

Marně proto několikrát smluvenou větu opakovali, ale paní Korábková i dcera Anička stále nechápavě kroutily hlavou. Až to bezradní muži nevydrželi a řekli otevřeně, kdo jsou, ukázali své zbraně a vytáhli také anglickou čokoládu. Váhající paní Korábková se dívala z jednoho na druhého, ale nakonec pronesla spásně: „Chlapci, já vám věřím. Pojďte dál.“

V dalších dnech se parašutisté dostali do kontaktu se silnou odbojovou skupinou Rady tří (R-3), přesunuli se na Moravu a byli plně k dispozici jejímu štábu. Do konce války se i díky činnosti skupiny Platinum-Pewter podařilo zajistit místa pro shoz 70 kontejnerů, v nichž se do rukou domácího odboje dostalo 14 tun zbraní, munice a trhavin.

V polovině dubna 1945 se v Praze začala vytvářet Česká národní rada, jež se chtěla v očekávaných událostech postavit do čela domácího odboje. V této souvislosti se obrátila na R-3 se žádostí o vyslání rádiového kompletu s kvalifikovanou obsluhou. Předák R-3 Josef Štainer-Veselý poslal do Prahy kapitána Nechanského s četařem Klemešem a vysílačkou Anna.

Dvojice po dramatické cestě z Třebíče dorazila do pražských Dejvic 23. dubna. Nechanský byl posléze kooptován do ČNR (vytvořil a řídil vojenskou sekci), zatímco radista Klemeš hledal vhodné a bezpečné vysílací místo.

Jako ideální se ukázala až jedna vilka v Kobylisích, odkud začal vysílat 28. dubna a do konce války spojoval Českou národní radu a vojenské velitelství Bartoš s Londýnem i s Košicemi. Koncem května 1945 se opět setkal s Ludvíkem Čambalou, který přijel od Dunkerque v sestavě 1. čs. samostatné obrněné brigády. Kamarád zanedlouho demobilizoval a pracoval potom u Čs. aerolinií.

I Jaroslav Klemeš přemýšlel o budoucnosti. Mohl si vybrat: buď jít na ministerstvo zahraničí a dělat spojaře na některé ambasádě, nebo zůstat v armádě. Zvolil druhou možnost a stal se vojákem z povolání. Sloužil u 2. pěšího pluku v Litoměřicích a dosáhl hodnosti nadporučíka.

Brzy po únorovém mocenském převratu spustil komunistický režim stovky vykonstruovaných procesů, jež měly zlikvidovat ty, kteří „připravovali rozkladnou činnost uvnitř státu“. A právě bývalí parašutisté vycvičení na Západě byli nebezpeční už pouhou svou existencí.

Jednou z mnoha obětí se stal i Jaroslav Klemeš. Byl zatčen v září 1949 a devět měsíců vyšetřován ve smutně proslulém „domečku“ (vojenské věznici na pražských Hradčanech). Nakonec byl obviněn z údajného protistátního spiknutí ve „skupině“ generála Karla Palečka a v prosinci 1950 odsouzen státním soudem k trestu odnětí svobody na dva roky.

Podle znění rozsudku to bylo „za zločin nepřekažení nebo neoznámení trestného činu“, neboť „od března 1948 věděl, že za hranice uprchli dva bývalí parašutisté Antonín Bartoš a Jiří Štokman a tuto věc neohlásil“.

Když měl být po odpykání trestu propuštěn na svobodu, překvapil ho dozorce poslední den s dokumentem, který musel podepsat. Mimo jiné v něm stálo: „Protože se Jaroslav Klemeš málo zajímal o dění v republice, není dosti převychován, a proto se mu navrhuje ještě jeden rok tábora nucených prací. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání.“

Tak se druhý den ocitl v trestním táboře Všebořice v Ústí nad Labem. Po roční „převýchově“ už v tomto kraji zůstal a pracoval v různých dělnických profesích. Nejdříve na stavbách jako skladník, později jako závozník a v sedmdesátých letech i jako řidič vozů TIR (mezinárodní kamiónové dopravy). Tehdy mu pomohla znalost angličtiny a dlouhé dny trávil hlavně na trasách do Turecka, Řecka a Iráku.

Na jednom z pracovišť poznal paní Drahomíru a v březnu 1954 se z nich stali manželé. V témže roce se jim narodila dcera Jarmila. Později si v ústecké čtvrti Brná postavil na krásném místě nad řekou Labe vlastníma rukama dům, kde žije dodnes.

V roce 1968 byl Jaroslav Klemeš rehabilitován, ale plnou satisfakci mu přinesla až doba po sametové revoluci. Stal se nositelem mnoha vyznamenání i pamětních medailí a 28. října 2013 byl prezidentem Milošem Zemanem jmenován do hodnosti generálmajora.

Loni se dočkal nejvyššího státního vyznamenání, Řádu bílého lva. [celá zpráva] Byl rovněž jmenován do hodnosti generálporučíka.