V Keni se přemnožili sloni, přemohou je jen mravenci rodu Crematogaster

Sloni jsou velkými jedlíky a spoustu stromů navíc při pastvě hodně poškodí svými rozměry a „neohrabaností“. Škody na stromových porostech především všudypřítomných akácií se místy daří omezit tím, že jsou zalesněné části savany obehnány elektrickými ohradníky. Slony to odradí, pro ostatní zvířata to velkou překážku nepředstavuje. Jenže oplocovat divokou přírodu není řešení.

Africké akácie žijí v symbióze s mravenci – poskytují jim domov a potravu, mravenci na oplátku chrání stromy před škodlivými druhy hmyzu. „Kdykoliv se na akácii objeví jiný druh hmyzu, přiváben vůní hustého sladkého nektaru, mravenci ho napadnou,“ vysvětluje Nigel Raine z londýnské univerzity Royal Holloway. Africký druh těchto mravenčích strážců při ochraně stromu napadá i velké býložravce.

„Žirafy mladé akáty s oblibou vyhledávají, ale mravenci , žijící na stromě, ihned zaútočí – přelezou žirafám na hlavu a koušou a bodají, až velké zvíře před téměř neviditelným obráncem ustoupí.“

V Novém světě existuje podobný symbiotický rod Pseudomyrmex, který žije v kůře akácií a živí se jejím nektarem. „Oba rody symbiotických mravenců chrání své hostitelské stromy před predátory, ať jsou to listožravý hmyz nebo i větší živočichové,“ dodává Raine.

Todd Palmer a Jake Goheen z amerických univerzit na Floridě a ve Wyomingu v zářijovém vydání časopisu Current Biology odhalili, že mravenci uchrání stromy i před slony. Předložili slonům v Národním parku Tsavo lákavé sousto: na omezené ploše vypudili mravence z akácií. Sloni se brzy na stromy s chutí vrhli, ale jen co se mravenci vrátili, chobotnatce chuť jako by náhle přešla. Čím víc mravenců bylo na větvích, tím neochotněji je sloni žrali.

Vědci tedy zkusili druhý experiment: skupině polodivokých slonů v rehabilitačním středisku předložili ulámané větve různých druhů akácií, některé tak, jak je v buši získali, jiné ale pečlivě zbavené mravenců. Sloni se zvědavě vydali ke čtyřem hromadám větví, ale žrát začali jen ze dvou – těch bez mravenců

„Sloni se ani nepokusili větve s mravenci ochutnat – cítili je a věděli, že by se vystavili nebezpečí bolestivých kousanců,“ popsal experiment Goheen. Sloni totiž mají pod chobotem poměrně jemnou kůži, která před kusadly mravenců neobstojí. Zajímavé je, že symbiotický vztah mezi stromy a mravenci existuje i v Jižní Americe, i když tam sloni ani žádní jiní velcí býložravci nežijí. Proč tam symbióza přetrvává i poté, co velcí býložravci na území Ameriky vyhynuli, je otázkou – zejména proto, že při pokusu nasimulovat takový vývoj se v afrických podmínkách manželství mravenců s akáty začalo rozpadat.

Ve snaze ochránit akáciové porosty před přemnoživšími se slony ochránci na desítku let obehnali stromové porosty ochranným elektrickým plotem. Zpočátku se stromy rozrůstaly, ale po několika letech proces zpomalil a některé stromy dokonce začaly hynout. Akáty začaly vytvářet méně naběhlých trnů, sloužících mravencům jako základ pro jejich stavby, ubylo i sladkého výměšku na bázích listů, mravenčí potravy.

Podle Todda Palmera akáty přestaly vynakládat energii na poskytování „služeb“ mravencům, protože už nepotřebovaly jejich ochranu. To se odrazilo i na poklesu agresivity mravenců a zmenšování počtu jedinců v koloniích na jednotlivých stromech. Tito dříve útoční mravenci ztratili převahu nad dalšími druhy hmyzu.

Na stromech, nyní již bez ochrany, se usadil i hmyz, využívající stavby a chodbičky v kůře, vybudované někdejšími strážci. Přímo do citlivých míst se tak dostali i škůdci, což se projevilo chřadnutím celé rostliny.

Palmer v závěru studie vyjádřil překvapení, jak rychle se symbiotická vazba uvolnila a jaký dopad to mělo na jednu část ekosystému. Upozornil, že tato zjišparku tění vrhají nové světlo i na cíle ochranářů – ukazuje se, že nestačí zabránit ztrátě druhu, ale i jeho interakci s jinými organismy.

Vztah mravenci – strom je ale ještě komplikovanější. Existují situace, kdy rostlina své agresivní hmyzí ochránce musí zapudit. Když totiž kvete, potřebuje, aby na ni mohli opylovači.

Některé druhy rostlin tento rozpor řeší strukturálně, svým tvarem. Květy bývají chráněny překážkou třeba v podobě hladké či naopak pichlavé stopky, kterou horliví ochránci nepřekonají.

Akát takovou ochranu nemá, jeho květy jsou doširoka otevřené. Nabízí mravencům jakési „úplatky“ – plošky na kmeni a větvích, kde je vylučována sladká šťáva, a jemné struktury na špičkách listů, plné živin. V době květů je ale třeba zapojit i další zbraň – chemickou.

„Když rostliny kvetou, vylučují protimravenčí repelent, a to tím intenzivněji, čím víc květů má zralé pylové tyčinky,“ napsal loni na podzim Raine v časopise Functional Ecology.

Právě z intenzity repelentu a existence zralého pylu Raine usoudil, že dotyčná chemikálie je zřejmě přítomna v pylu.

Po návštěvě opylovačů, kdy ti pyl odnesou na svých tělech na pestíky jiných květů, květy odpudivou sílu postupně ztrácejí. „V této chvíli mohou mravenci opět začít plnit svou ochrannou roli a zahánět živočichy, kteří by mohli ohrozit dozrávání semen,“ dovodil Raine.

Není to jen spekulace – britští vědci to dokázali experimentem. Vzali čerstvě rozvité a tedy pylu plné květy, které připevnili na živém stromě těsně ke květenstvím již vadnoucím a dokonce jen ke kmeni stromu. Mravenci ihned začali opouštět jak staré květy, tak i oblast kmene kolem přidaných mladých květů. „Je to dokonalý systém – rostlina je chráněna, když to potřebuje, ale když je jí to na obtíž, ochranu odvolá,“ dodal biolog.

Chemikálie akátového pylu působí specificky na symbiotické mravence. Neodpuzuje včely, i když jde o příbuznou skupinu hmyzu, naopak je zřejmě přitahuje. Raine vyslovil domněnku, že tento repelent napodobuje některý z mravenčích feromonů. Když totiž nasáli do stříkačky vůni akátových květů a „foukli“ ji na mravence, ti se začali chovat agresivně, i když v blízkosti nebylo nic, co by je vyprovokovalo.

Rostliny tedy podobně jako hmyz komunikují chemickými látkami s jinými typy organismů. Vůně růže není nic jiného než vzkaz pro opylovače. Tyto rostlinné „feromony“ slouží také jako žádost o pomoc. V září o tom v Science psali Silke Allmannová a Ian Baldwin z německého Institutu Maxe Plancka.

Němečtí ekologové studovali reakce tabákových rostlin na invazi jejich velkého škůdce, housenky motýla Manduca sexta. Ti ožírají mladé listy této důležité hospodářské rostliny. Tabák se proti housenkám bránit neumí, ale dokáže si na pomoc přivolat posilu – dravou ploštičku z rodu Geocoris, která se vajíčky i housenkami manduky živí

Sliny, které vypouští listožravá housenka, spustí v tabáku chemickou reakci vedoucí ke změně produkované specifické vůně. Aby dokázali, že tato změna přivábí ploštice, Allmannová a Baldwin nasimulovali na tabákových rostlinách falešný útok. Na jednu skupinu rostlin navázali vajíčka škůdce bavlněnými nitkami. Na další rostliny ale vajíčka přilepili navíc pomocí housenčích slin.

Ploštice se dostavily, ale na rostlinách s „nenaparfémovanými“ vajíčky jich zlikvidovaly pouze 8 procent, zatímco tam, kde vědci použili i extrakt slinných žláz, vzápětí zmizela celá čtvrtina stejné návnady.

Tabákové rostliny z druhé skupiny nepochybně vyloučily vůni o jiném chemickém složení, která ploštice přilákala. „Proč ale housenky produkují látku, která umožňuje prozradit jejich přítomnost, zůstává zatím záhadou,“ uzavírá studie. Tak jako mnohokrát – poodhalení jednoho tajemství přírody přineslo další otázky.