Utajený život medúz

Obě tvrzení dobře vystihují zažité názory široké, respektive odborné veřejnosti na medúzy. Teprve soudobá technika umožnila podrobněji poznat některé stránky tajemného života uvedených žahavců.

Hromadnou přítomnost medúz, zejména nanejvýš deset centimetrů velkých talířovek svítivých, zaznamenáváme u jižních evropských břehů od roku 2003 pravidelně každé léto.

„Kam jsme se podívali, byly medúzy,“ potvrzuje Ricardo Aquilar, který se v roce 2006 zúčastnil výzkumu prováděného organizací Oceania v blízkosti španělských břehů nedaleko vyhlášených letovisek. „Někdy jsme napočítali i více než deset medúz na metr čtvereční mořské hladiny.“

K nechtěným setkáním turistů s medúzami ale dochází nejen na španělských, italských, řeckých a tureckých plážích, ale žahavci již zaplavili v neobvyklém počtu také pobřežní vody severní Afriky, Japonska či Koreje.

V roce 2007 pronikly medúzy na lososí farmu v Severním Irsku a usmrtily v ní všech 100 000 chovaných ryb. V několika případech ucpali průhlední bezobratlí trubky chladicích zařízení, takže ohrozili provoz přímořských jaderných elektráren.

Medúzy se na naší planetě objevily před 700–500 milióny let, podstatně dříve než ryby. Uvedení žahavci se liší mj. velikostí. Nejmenší filtrují mikroskopické živočichy pasivně se vznášející ve vodním sloupci (zooplankton), tak drobné, že nemusejí čelit konkurenci jiných živočichů.

Přestože talířovka obrovská, obývající severní Atlantský oceán, část arktických vod a také Severní moře, dorůstá v průměru 30 centimetrů, největší jedinci dělají čest svému druhovému jménu. Uvádí se, že mohou dosáhnout délky dvou metrů, přičemž jejich ramena měřila těžko uvěřitelných 37 metrů.

Žahavé buňky talířovky obrovské nezpůsobují u postižených jen puchýře a křeče jako její menší příbuzní. Při intenzivním požahání mohou mít lidé nemalé problémy s dýcháním a ohrožena je i správná činnost srdce. Právě tento druh medúzovců, živících se jako dravci, způsobil masakr na severoirské lososí farmě.

Biologové donedávna pokládali medúzy za jakési živé sáčky se slanou vodou, a tudíž s nízkou energetickou hodnotou.

Protože každý živočich chce při získávání potravy co nejvíce energie získat a přitom naopak co nejméně vydat, předpokládalo se, že se medúzami živí jen několik málo druhů schopných je konzumovat ve velkém množství. Mezi živočichy potravně specializované na medúzy patří kupř. největší v současnosti žijící mořská želva kožatka velká.

Tradiční, z knihy do knihy opisované tvrzení vyvrátil až Luis Cardona, působící na univerzitě ve španělské Barceloně. Pro tuto příležitost využil stabilní izotopy, pomocí kterých lze v živočišných tkáních sledovat chemické stopy uhlíku a dusíku. Cardonův badatelský tým postupně analyzoval 20 druhů mořských dravců a 13 druhů možné kořisti medúz.

Výsledky výzkumu přinesly nečekané překvapení. Ukázalo se totiž, že medúzami nepohrdnou ani hospodářsky tak významné druhy mořských ryb, jako jsou tuňák obecný, tuňák malý nebo plachetník štíhlý.

U mladých tuňáků obecných tvořily medúzy a jim podobné želatinové organismy až 80 procent přijímané potravy. Uvedené zjištění Cardona potvrdil také rozborem zbytků potravy v žaludcích tuňáků prováděným standardními metodami.

Simon Jarman, který se podílí na výzkumu antarktické přírody, rozborem dědičného materiálu (DNA) prokázal, že se medúzami živí hned několik druhů tučňáků a mořských ptáků včetně albatrosů.

„Ačkoliv medúzy nemusejí nutně představovat kaloricky nejvýznamnější potravní zdroj, žijí všude v moři, od Arktidy po Antarktidu, takže je chytají četní predátoři stojící na vrcholu potravní pyramidy,“ zdůrazňuje australský badatel na stránkách časopisu Nature.

Vědci nedávno museli změnit i pohled na to, do jaké míry se medúzy podílejí na koloběhu živin ve světovém oceánu. Pracovník Mezinárodního výzkumného ústavu v norském Stavangeru (IRAS) Andrew Sweetman sledoval pomocí podmořských kamer osud mrtvých medúz poté, co se ve velkém počtu objevily u pobřeží.

Vědci měli za to, že uhynulí žahavci padají ke dnu, kde se hromadí, a protože hnijí, snižují obsah kyslíku ve vodním sloupci a do prostředí uvolňují jedovaté látky.

„Na mořském dně jsem ale téměř žádné medúzy nenašel,“ vzpomíná Sweetman. „To nedávalo smysl.“ V další fázi výzkumu proto ve fjordu hlubokém téměř půl kilometru rozmístil jako návnadu mrtvé medúzy a přišel věci na kloub.

Na mrtvých tělech se živili mnozí mrchožraví mořští živočichové. Uhynulé medúzy zvýšily obsah dusíku usazujícího se na mořském dně až o 160 procent. Nečekané zjištění si badatel potvrdil pomocí dálkově ovládaných zařízení pracujících v mnohem větších hloubkách v odlehlých částech Tichého oceánu.