Učitelé to mají s rodiči složitější než s dětmi. Vztahy se dlouhodobě zhoršují

Za zhoršení vztahů mezi kantory a rodiči může často přístup rodičů. Alespoň dle dotazníkového šetření mezi 800 učiteli, které uspořádal Národní institut SYRI. Ten sdružuje vědce, jejichž společným posláním je podrobně sledovat vývoj společnosti v České republice, hledat problémové trendy, upozorňovat na ně a současně nabízet řešení.

Někteří rodiče mají podle průzkumu pocit, že přesně vědí, jak mají učitelé jejich ratolesti učit. Kantory zaplavují výtkami, radami a někdy až nesmyslnými připomínkami.

„Vytrácí se respekt k práci učitelů. Stále více rodičů má pocit, že vidí do profesní kuchyně pedagogů a vědí, jak mají učitelé učit. Kantor se pak ocitá v nelehké situaci, což platí dvojnásobně, pokud jeho škola nemá ředitele, který si za svým pedagogickým sborem stojí a umí obhájit práci učitelů,“ řekl Novinkám Petr Hlaďo z institutu SYRI a Masarykovy univerzity v Brně.

Část „příliš poučených rodičů“ podle něj učitelům radí, jak se mají k dětem chovat, jak nejlépe žákům vysvětlovat učební látku, jaké domácí úkoly jim zadávat a jak je zkoušet. Další část tvoří podle Hlaďa angažovaní rodiče, kteří kantory úkolují. Přímo po nich vyžadují, aby zaváděli do výuky nové prvky, a nenechají si vysvětlit, že mohou být v rozporu s učebními osnovami. Nechtějí prý pochopit, že nelze ve výuce vždy využít postupy, které rodiče viděli na internetu.

Učitelé se tak dostávají do podobné situace jako lékaři. „Příliš poučený rodič někdy připomíná pacienta, který si někde přečetl dva články, stanovil si diagnózu a k lékaři přichází již s tím, že mu radí, jak má být operován či léčen a jaké léky potřebuje,“ uvedl vedoucí výzkumu.

Vědce nezajímaly podrobnosti o kuriózních radách, a z připomínek tedy nevytvořili žádný žebříček. Šlo jim o zjištění trendu, který je negativní. Jedním ze závěrů je, že „postoje rodičů k učitelům přispívají k mezilidským konfliktům, které následně vedou k pracovnímu stresu, ohrožujícím pocitům profesní nedostatečnosti a narušují profesní identitu učitelů“.

Trend mluvit učitelům do výuky je něčím, co bylo pro generaci dnešních padesátníků za časů, kdy chodili na základní školy, naprosto nemyslitelné.

Podle Hlaďa se objevil již před lety a stále sílí, na čemž se podepsala i pandemie koronaviru. Děti se učily z domova, rodiče jim nahlíželi přes ramena, stali se nepřímo součástí výuky a chtějí se podílet na jejím formování.

Spolu s tím se prý ukazuje, jak důležitá je osobnost ředitele školy. Někteří se při sporu rodič a učitel nezastanou pedagoga, přestože mu vnitřně dávají za pravdu. Volí „proklientský přístup“ ve snaze si rodiče nepohněvat, i když by měli doporučit přechod dítěte na jinou školu.

Hlaďo zdůraznil, že je možné přijmout celý balíček opatření. Jako příklad uvádí, že učitelé budou muset být více psychology, aby dokázali vybalancovat konflikty s rodiči a nečelili pak stresu. Ředitelé škol se zase mohou snažit výuku rozložit tak, aby učitelé měli během dne hodinové přestávky na odpočinek.