Článek
Před lety byla Katka odebrána ze své rodiny a umístěna do dětského domova. Jakmile dokončila základní školu, poslali ji na nedaleké učiliště a začala se učit na kuchařku. Ale nadšená ze svého oboru není.
„Když jí řeknu, že se dneska musí to a to uvařit a musí nám pomoct, tak se nějak zapojí. Ale stojí si za tím, že nechce, aby se z ní stala kuchařka. A to je pak potíž,“ popsala Právu její mistrová Š. L.
Dřívější snahy politiků o navýšení počtu učňů se minuly účinkem. Nejenže učňů nepřibylo, ale i ti současní jsou pro zaměstnavatele nevyhovující.
„Tyto děti z ústavů jsou zvyklé, že když je někdo někam pošle, tak tam jsou. ‚Já jsem sem musel jít, protože je tady místo‘,“ přiblížila.
Podle ní se ale ani ostatní děti nehlásí na obor, který by si vybraly, ale zkrátka jen proto, že vědí, že je přijmou. Až v průběhu učení se dovídají, co obor obnáší. Až třetina dětí se dokonce do učení hlásí až v září, když si uvědomí, že se základním vzděláním to daleko nedotáhnou, anebo když rodiče zjistí, že by přišli o státní příspěvek. A rozhodují se jen podle toho, který obor je zrovna k dispozici.
„Někdo si zvykne a bere to tak, jak to přichází. Někteří třeba i zjistí, že se jim to docela líbí. Ale je to práce. Některé nenadchnete nikdy,“ uvedla mistrová.
Její učiliště není zdaleka jen místní raritou. Podobné zkušenosti mají ve všech regionech. Přestože po zdatných řemeslnících je vysoká poptávka a při nízké zaměstnanosti není problém se uplatnit, zaměstnavatelům se kvalitní pracovní síly nedostává.
Ukazuje se, že dřívější snahy politiků o navýšení počtu učňů se minuly účinkem. Nejenže učňů nepřibylo, ale i ti současní jsou pro zaměstnavatele nevyhovující.
Nereálné představy
„Když jsem se já učil, tak jeden ze třiceti nešel dělat. Dnes je to obráceně, ze třiceti je jen jeden šikovný,“ popsal svou zkušenost Martin Zvára, mistr ze SOŠ a SOU Vlašim.
„Ale tyto děti nemají žádnou vizi do budoucna, nemají žádnou představu, co by měly chtít, čeho dosáhnout. Člověk si chce třeba koupit byt, auto, ale oni se do budoucna ani nechtějí dívat, nechtějí být v něčem dobří. Řeknou jenom, že jdou na pracák. Čekají, že se o ně někdo postará,“ dodal.
„Řada dětí z těch horších jsou z neúplných rodin. Napřed jsou u maminky, pak u tatínka, u babičky. Oni na ně mají příspěvky a jsou rádi, že na ně něco dostávají. Jindy zase děti uplácejí tím, že po nich nic nechtějí, a jsou rádi, že u nich zůstávají,“ vylíčil.
Jiní zase mají od rodičů dost peněz a ani je nenapadne zajít si na brigádu, i když jim ji nabízí v oboru. Nezájem o výuční list je i zde evidentní: před deseti lety bylo ve zmíněné škole 700 mladých lidí, dnes jich jsou dvě stovky.
Příčinu demotivace vidí v tom, že se má společnost celkově dobře, což zřejmě souvisí i s nereálnými představami. „Myslí si, že dostanou 30 tisíc čistého, ale když jim nabídnou 12 tisíc, tak do toho nejdou,“ řekl Zvára. Na pracovištích jsou podle něj často nespolehliví, práci naschvál kazí, při nízké nezaměstnanosti kolují od místa k místu a vracejí se na úřad práce.
Podle paní Š. L. jde hlavně o děti, které základní škola semlela: „Jsou to děti se školní neúspěšností, a to je pořád stejné. Škola není jejich priorita. Když je chcete vyvolat, aby přečetly malinký kousíček, tak říkají ‚Já nechci, já to nesnáším.‘ Bojí se mluvit, zpívat, cokoli říct nahlas, protože právě oni byli léta outsideři. Cokoli řekli ve škole, bylo špatně.“
A mistr Zvára doplňuje: „Ale i ti lepší se nechají stáhnout davem těch horších. Když dostanou jedničku, tak nezapadají do kolektivu a začnou se zhoršovat.“
I podle sociologa Libora Prudkého, který má s mládeží bohaté výzkumné zkušenosti, jsou děti na učilištích bez perspektivy. „Vědí, že je nic moc dobrého nečeká, a proto se ani o nic nesnaží,“ vysvětlil.
Příčin je víc a nezdá se, že by se mohly napravit. Spíše se vše může ještě zhoršit kvůli zavedení plošných přijímacích zkoušek na maturitní obory. Zaměstnavatelské spolky si od tohoto opatření slibovaly, že státní přijímačky odradí děti od maturitních oborů, ale to se nestalo.
Zato se učitelé na druhém stupni základních škol pod tlakem rodičů a ředitelů začali soustředit především na přípravu na tyto přijímačky. Děti, které na maturitní obor nepomýšlejí, se tak dostávají na okraj zájmu.
