Článek
Noční svítící oblaka vznikají vysoko v atmosféře – ve výšce asi 85 kilometrů nad zemí – jako tenká vrstva ledových krystalek zachycených zpravidla na jemném meteorickém prachu.
Nejlépe jsou podle Horálka pozorovatelná okolo letního slunovratu, kdy se v mezosféře (zóně atmosféry, kde k tvorbě oblak dochází) stabilizuje teplota a tato oblačnost se hned nerozpadne.
Oproti běžné takzvané závojovité oblačnosti leží zhruba sedmkrát výš nad zemským povrchem. A díky tomu, že slunce během červnových nocí neklesá hluboko pod obzor, může tuto oblačnost nasvítit, zatímco nad pozorovatelem je už pokročilý soumrak.
„Proto jsou oblaka viditelná na nočním nebi proti hvězdám a vypadají, jako by zářila elektricky modrou barvou,“ vysvětlil Horálek.
Napomáhá i nízká aktivita Slunce
Letošní sezona těchto oblak je mimořádně příznivá – za četností stojí i velmi nízká sluneční aktivita, která by jinak vznik nočních oblak omezila.
„Páteční úkaz byl ale na poměry Česka mimořádně vzácný, obvykle se podobný výhled k nočním oblakům nabízí až v severských zemích a ve Skandinávii,“ dodal odborník.
Každoročně můžeme na soumrakové letní obloze pozorovat takovýto vzácný typ oblačnosti – jde o nejvýše pozorovanou oblačnost v zemské atmosféře. Jev, který si v posledních letech našel vděčné diváky i fotografy, byl poprvé pozorován v červnu před 133 lety.
Podle popularizátora astronomie z České astronomické společnosti Tomáše Tržického se oblaka tvoří každý rok nad polárními oblastmi, a to po dobu několika týdnů kolem letního slunovratu. Na severní polokouli jsou hlavním obdobím jejich výskytu červen a červenec, o půl roku později nastávají příhodné podmínky pro jejich tvorbu na polokouli jižní.
Bývají nazývána též pojmem stříbřitá oblaka, vžila se pro ně i anglická zkratka NLC (noctilucent cloud).