Tulák Charlie naučil filmaře vyprávět příběh. Zemřel před 40 lety

Chudé dětství v londýnském East Endu, první úspěchy v kabaretu, skvělá kariéra v němém filmu, život superhvězdy, ale rovněž problémy s manželkami i se zákonem, neslavný konec ve Spojených státech, exil ve Švýcarsku a návrat do Hollywoodu. Toť ve zkratce Chaplinův bohatý, mimořádný i značně kontroverzní život.

„Charlie Chaplin je vlastně první filmový hrdina, který dokázal diváky nadchnout, dojmout, rozesmát, vzbudit u nich sympatie... Lidé s ním mohli daný příběh projít a ztotožnit se s ním,“ sdělila Novinkám Darina Křivánková, která se dlouhodobě zabývala filmovou kritikou.

Jaké jsou však hlavní důvody jeho významu a věhlasu, který přetrvává dodnes? „Chaplin rozhodně nebyla první hvězda žánru filmové grotesky, a co se týče fyzických gagů a vynalézavé akce, tedy stěžejních ingrediencí tohoto žánru, řada současníků jej překonávala,“ napsal Novinkám Jakub Jiřiště, doktorand katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a spoluzakladatel projektu NaFilM: Národní filmové muzeum.

Chaplin byl podle něj jedinečný tím, že nesázel na čistě humorné eskapády. „Právě on stál u základů neprvoplánového humoru s hořkými podtóny a kritickým sociálním komentářem. Jeho legendární postava tuláka procházela směšnými situacemi, za nimiž se však skrýval i smutek. Byla tragikomická a lidská, divák se s ní snadněji ztotožnil díky empatii. V tom tkví jeho nadčasová obliba a význam, zatímco mnozí tehdy neméně úspěšní komici upadli v zapomnění,“ shrnul.

Už v 10. a 20. letech minulého století dokázal dle Křivánkové vyprávět příběh, nešlo tedy jen o legraci. Absolvoval určitý proces, než svou typickou polohu a postavu tuláka našel, ale dokázal to. „Dodneška to funguje, vizuální filmovou řečí dokáže jasným způsobem předat divákům informaci,“ doplnila recenzentka.

Jeho díla jsou lidská, umí emočně dojmout „smíchem skrze slzy“. Uměl jakoby odžít emoce, rovněž povýšil umění situačního gagu - z krutosti grotesky dokázal vytěžit maximum.

„Vlastně poskytl budoucím filmovým tvůrcům jakýsi návod, jak de facto matematicky vypočítat vtipnou situaci,“ poznamenala Křivánková. Je proto skutečně nesprávné vnímat jej jen jako „toho, co jde a legračně upadne“.

„Není bez zajímavosti, že se strašně dlouho bál ve filmu promluvit. Legendární snímek Diktátor (1940) však ukázal, že i tato poloha funguje,“ pokračovala Křivánková.

Chaplin se jako herec objevil v desítkách filmů, stěžejní je však jeho pozdější tvorba, v níž se projevil jako filmový autor - tedy filmy, v nichž nejen hrál, ale napsal k nim scénář a zastal i roli režiséra a producenta. Grotesku dokázal rozehrát na celovečerní stopáž, z němého období stojí nejvíce za připomenutí Zlaté opojení (1925), komedie z drsného prostředí zlatokopů.

„Jeho filmový styl však vyzrával v následujících desetiletích - společně s filmy, které měly silný společenský přesah, jenž se neomezoval jen na soucit s chudým tulákem. Mezi ně rozhodně patří Moderní doba (1936), satira na přetechnizovanou a odcizenou společnost. Zcela aktuální byl Chaplinův groteskní portrét Hitlerova dvojníka v Diktátorovi. Nekompromisní obžalobu nerovné společnosti vložil do svého nejkrutějšího, skandálně přijatého a bojkotovaného snímku Pan Verdoux (1947),“ vysvětlil Jiřiště.

V Panu Verdouxovi Chaplin skvěle zvládl i černohumornou polohu ve ztvárněné postavě masového vraha majetných žen, který sám je politováníhodnou obětí. „Tento nepříliš citovaný film rozhodně stojí za objevení,“ zdůraznil doktorand.

Důležité zároveň bylo - podobně jako v Československu u Vlasty Buriana - najít herecké partnery, kteří jej budou schopni stíhat. U Chaplina však nehrozilo nebezpečí, že se vymkne kontrole režisérovi - své filmy si běžně režíroval sám.

Zdá se tedy, že přechod z němého filmu zvládl, ač se toho obával. Nebo ne?

„Od 40. let musel uvažovat, kudy dál. Němá groteska byla definitivně uzavřenou kapitolou. A i celkově se film již ubíral jinou cestou. Tím se nijak nesnižuje jeho předchozí tvorba a vůbec to, co vykonal pro potřeby filmové řeči. Ve filmu se má mluvit, to je jasné, ale primární vyjadřovací prostředky jsou nonverbální. A on právě již ve své době dokázal mistrně vyprávět příběh obrazem,“ upozornila Křivánková.

Pro mnoho oblíbených komiků němých grotesek znamenal nástup zvukového filmu rychlý konec kariéry - technická omezení raného zvukového filmu nepřála fyzickým gagům a rychlé akci, žánr grotesky tak téměř zanikl. Nahradili to noví komediální herci těžící z dialogu a divadelního či operetního typu komiky.

„Chaplin se však nenechal nástupem zvukového filmu zaskočit a rozhodl se jím neomezovat. Dva snímky ze 30. let (Světla velkoměsta a Moderní doba) natočil sice s hudebním doprovodem - který dokonce sám zkomponoval - a gagy vynalézavě propojil se zvuky a ruchy, ale odvážil se obejít bez dialogů. Ve snímku Diktátor však již plně zapojil mluvené slovo a dokázal, že i v promyšleném slovním humoru dokáže excelovat,“ potvrdil Jiřiště.

Od Diktátora nás už ale tulák neprovází. Poválečná doba již neměla místo pro nostalgické tuláky, i proto mohl přijít na scénu zmíněný monsieur Verdoux.

Co z jeho díla tedy může oslovit i dnešní publikum? Chaplinův mnohovrstevný humor a témata mají nadčasovou hodnotu, zejména když je spojuje se společenským komentářem. Jeho sociální kritika je úzce napojena na lidské měřítko postav, které nabízejí univerzální optiku.

„I když jsou jeho pozdější filmy dobově aktuální a reagují na hospodářskou krizi, druhou světovou válku či atmosféru studené války, se zápasy postav bojujících proti různým formám odlidštění se i dnes divák snadno ztotožní a prožívá je i dnes s plným nasazením a s neméně hořkými pocity,“ je přesvědčen Jiřiště.

Křivánková se jen nicméně trochu obává, že zatímco jeho jméno zná asi opravdu každý, tak zdaleka ne každý viděl aspoň nějaké jeho dílo.

Na otázku, kdo se Chaplinem inspiroval, či zda měl cosi jako následovníky, Jiřiště odvětil, že byl ojedinělým tvůrcem, který udržoval při životě téměř mrtvý žánr grotesky a čistě fyzického humoru. V tom pokračoval, i když zcela osobitým způsobem, francouzský komik a režisér Jacques Tati. Nezapomenutelně ztvárnil kupříkladu postavu starosvětského pana Hulota, který se katastroficky střetává s moderním světem.

„Tatiho komedie měly s Chaplinovými snímky společný břitký společenský komentář, propracované gagy a tragikomický podtón. Za následovnici Chaplinova typu můžeme považovat i italskou herečku Giuliettu Masinovou, která si vysloužila přezdívku Chaplin v sukních díky roli prostoduché a nepochopené dívky-klauna Gelsominy ve filmu Silnice (1954) italského režiséra Federica Felliniho,“ uvedl.

Chaplin byl nicméně značně komplikovanou osobností. Životem ho provázela řada skandálů a afér, byť až ve zralejším věku. Několik jeho manželství skončilo rozvodem, největší mediální zájem však vyvolal konec vztahu se začínající a výrazně mladší herečkou Joan Barryovou. Ta po rozvodu rozpoutala soudní řízení, v němž hodlala prokázat u očekávaného dítěte Chaplinovo otcovství, a i přes negativní výsledky krevních testů uspěla.

Navíc čelil hrozbě více než dvacetiletého vězení kvůli porušení Mannova zákona, jenž zakazoval převoz žen přes státní hranice za sexuálními účely.

Největší kontroverze však přišly po 2. světové válce, kdy se musel vyrovnat se ztrátou publika pobouřeného kvůli filmu Pan Verdoux, a navíc se doslova stal nepřítelem státu a jednou z obětí protikomunistické hysterie v USA v době začínající studené války. Byl podroben několikaletému vyšetřování FBI, hlavně za jeho kampaně během války o nutné americké pomoci Sovětskému svazu na východní frontě.

„Hysterie kolem jeho osoby zašla tak daleko, že během cesty na londýnskou premiéru jeho filmu Světla ramp v roce 1951 byl znemožněn jeho návrat zpět do USA a Chaplin se usadil ve Švýcarsku. Hořkou zkušenost otiskl v silně osobní satiře namířené proti americké vládě i životnímu stylu Král v New Yorku (1957), kterou musel natočit ve Velké Británii,“ uzavřel Jiřiště.

I přes nominace na Oscara a obdržení jednoho za celoživotní dílo (a jednoho s odstupem za hudbu), když zůstaneme jen u těchto nejznámějších filmových cen, však trpěl i určitým pocitem zneuznání, jak připomněla Křivánková. Bylo to pro něj frustrující. Největšího uznání se totiž dočkal, jak už to tak bývá, až po své smrti.

Velice kvalitní a věrohodné představení jeho života nabízí například životopisný snímek režiséra Richarda Attenborougha z roku 1992 s prostým názvem Chaplin. Tuláka s buřinkou zde ztvárnil Robert Downey Jr. takovým způsobem, že je od originálu prakticky k nerozeznání.

Zahrála si tam i Chaplinova skutečná dcera Geraldine Chaplinová, která vdechla život své babičce. V dalších rolích se objevili Dan Aykroyd nebo Anthony Hopkins.