Trpký osud Huga Haase

Druhou polovinu svého života strávil v emigraci v několika zemích a již nikdy se trvale domů nevrátil. Ze ztráty vlasti byl zoufalý a trápil se. Strašily ho stíny jeho nejbližších, především otce a staršího bratra Pavla, kteří v roce 1939 nedokázali opustit okupované Československo a zahynuli v koncentračních táborech.

Hugo Haas se narodil 19. února 1901 v židovské rodině v převážně německém Brně. Otec Zikmund, který přišel do města koncem 19. století, se asimiloval do českého prostředí. Měl obchod s obuví a vedle německého poutače i nápis psaný česky. Syny poslal do německé základní školy, reálku však absolvovali českou, aby uměli oba zemské jazyky.

Po matce Olze, která pocházela z Ruska, podědili Hugo i o dva roky starší Pavel hudební talent. Oba se přihlásili na brněnskou konzervatoř. Hugo měl být operním pěvcem, herecké dispozice jej ale přivedly do činohry. Studia na konzervatoři už ani nedokončil a učil se za pochodu od průměrných i slavných herců.

V roce 1920 začal v brněnském Národním divadle a přes působení v Ostravě a Olomouci zamířil v roce 1924 do Prahy. Přijal nabídku v Divadle komedie, poté zaujal v Divadle na Vinohradech a od roku 1930 exceloval v Národním divadle. Současně se začal objevovat také ve filmu. Věděl, že toto publikum je mnohem početnější než divadelní a to zvyšuje popularitu. V němém filmu debutoval v roce 1923, avšak herecké schopnosti uplatnil teprve s rozvojem zvukového filmu po roce 1930. Prvním velkým úspěchem byla role pana Načeradce ze zfilmovaného románu Karla Poláčka Muži v offsidu. Snímek se stal v roce 1931 nejnavštěvovanějším filmem a z Haase se rázem stala filmová hvězda.

Do konce roku 1938 se objevil v asi 30 filmech a časem se začal podílet také na scénářích a režii. Poprvé režíroval v roce 1936 (společně s Otakarem Vávrou) snímek Velbloud uchem jehly. Scenáristicky spolupracoval hlavně s Martinem Fričem a v jejich tvůrčí dílně vznikly takové filmy jako Život je pes, Mazlíček, Mravnost nade vše nebo Ať žije nebožtík!

Mnoho divadelních i filmových rolí Hugo Haas odehrál po boku Olgy Scheinpflugové (pozdější manželky Karla Čapka). Napsala několik her i přímo pro ně dva a byla Haasovou celoživotní přítelkyní, podle některých pamětníků i velmi důvěrnou.

Ostatně nebyla první ani poslední. Haas byl od počátku své kariéry znám jako svůdce žen. Proslul jako velký elegán a vždy dokonale upravený muž. Miloval noční Prahu a velkoměstský způsob života. „Když jsme šli spolu po Národní třídě,“ vzpomínal ve svých pamětech Otakar Vávra, „neminuli jsme jedinou ženu, mladou nebo středního věku, která by se po něm neohlédla se slibným úsměvem. Haas byl totiž velice zábavný společník a vyloženě postelový typ. Nikdy se tím ale nechlubil, spíš se ironizoval. Vyprávěl mi nesčetně intimních příběhů a já sám jsem jich mnoho s ním prožil.“

První Haasovou známou milenkou byla hvězda němého filmu Andula Sedláčková a poté se v jeho bytě vystřídala řada krásných žen. K jeho láskám patřily Jiřina Šejbalová, Ljuba Hermanová, Jiřina Štěpničková a další. Pouze díky zákroku své bdělé matky odolala Haasovi začínající herečka Lída Baarová.

Avšak nejdelší vztah měl s Adinou Mandlovou. Jako neznámou manekýnku ji dostal v roce 1933 k filmu a nastartoval její hereckou kariéru, když jí nabídl hlavní ženskou roli ve svém filmu Život je pes. Spolu pak vytvořili filmovou dvojici v desítce dalších filmů a některé z nich i sám režíroval. Říkal jí Titinka, což bylo jméno, které dědily všechny slečny, které s Haasem chodily. „Nastěhovala jsem se k němu do bytu a začala moje pravá výchova a trénink pro život a umění,“ přiznala ve svých pamětech.

Jejich vztah byl turbulentní a trval téměř čtyři roky. Období, kdy už to mezi nimi neklapalo, popsala Adina slovy: „Hugo byl nesmírně nadaný a výtečný herec a velká osobnost, jenže se flákal po barech, mnohdy přicházel domů opilý a někdy jsem ho tři dny neviděla, protože buďto přespával u přátel, nebo u nějaké bardámy. Kromě toho tajně šňupal kokain a často měl záchvaty beznaděje a omrzelosti, když droga přestala účinkovat. Protože utratil všechny peníze v barech a za předražený, tajně kupovaný kokain, nezbylo mu každou chvíli nic na domácnost, takže jsem musela sáhnout do vlastní kapsy, abych zaplatila činži a výdaje s bytem a se stravou.“

O Haasově „lásce“ ke kokainu se mezi přáteli vědělo. Po seznámení s novou ženou a pozdější manželkou Bibi (přezdívka, kterou Haas vymyslel jako zkráceninu jejího dívčího příjmení Bibikoff, a jinak jí už neřekl) se prý této drogy bez problémů vzdal. Bibi vylíčila v pamětech, jak po nastěhování do jeho bytu našla kokain v koupelně. „Co to je, nějaký prací prášek?“ ptala se. „Ne, to je kokain, to jsem kdysi bral. Vyhoď to do záchodu,“ zareagoval Haas.

V lednu 1937 měla premiéru divadelní hra Bílá nemoc. Varovala před rozpínavým nacismem a Karel Čapek v ústřední postavě doktora Galéna napsal svému příteli roli na tělo. Haas v ní exceloval a inscenace měla rekordních 83 repríz. Ještě větší úspěch sklidila na sklonku roku na plátnech kin. Haas scénář upravil, připsal novou postavu a film sám režíroval.

V tom čase už se potkal se zmíněnou osudovou ženou, tehdy sotva dvacetiletou herečkou a baletkou česko-ruského původu Marií von Bibikoff. Matka pocházela z Turnova, otec byl ruský šlechtic, diplomat a poslední velvyslanec carského Ruska ve Švýcarsku. Mládí prožila v klášterních školách a mluvila několika jazyky – německy, francouzsky, anglicky, španělsky a italsky.

Studovala u věhlasného divadelníka Maxe Reinhardta a před příchodem do Čech v květnu 1937 procestovala s několika divadelními společnostmi půl Evropy, zejména Německo. Díky Janu Masarykovi, který byl kdysi milencem její matky, vlastnila český pas. A Jan, známý přítel umělců, také přispěl k tomu, že se s Haasem poznali. Na přání baronesy von Bibikoff totiž sjednal pro obě dámy s proslulým hercem na Barrandově schůzku, aby – jak si matinka představovala – Haas pomohl dceři uplatnit se ve filmu, přestože česky neuměla ani slovo.

I když Bibi, jak vzpomínala v pamětech, o setkání tehdy vůbec nestála, osobní kontakt všechno změnil. Haas na ni zapůsobil svým charismatem, šarmem, a zejména dvorností – byl první, kdo jí políbil ruku. Jeho zase okouzlila její ženská přitažlivost, ale také bezprostřednost, inteligence, smysl pro humor a nekomplikovaná povaha. Haas právě režíroval komedii Kvočna a skutečně připsal pro Bibi roličku dívky v penzionátu (mluvila v ní anglicky). Později si zahrála malé role ještě v několika dalších filmech, které Haas režíroval nebo v nich hrál.

Jeho přátelé zpočátku přijímali o šestnáct let mladší Bibi jako další Titinku (Adina Mandlová při prvním setkání zavtipkovala: „To máš nový pimprle?“), ale jak se ukázalo, byla to láska na celý život. V roce 1938 měli svatbu, Bibi Haasová už byla těhotná, a 2. února 1939 se jim narodil syn, jemuž dali jméno Ivan.

Pomnichovské okleštěné Československo se v těch měsících nacházelo v nelehké situaci. Z hitlerovského Německa se přelévaly protižidovské nálady a v novinách přibývalo článků s antisemitskou tematikou. Proti Židům vystupovaly i některé známé osobnosti. Hugo Haas to vše těžce nesl, zvláště po smrti Karla Čapka.

Jednoho únorového večera roku 1939 hrál v Národním divadle právě v jeho hře R. U. R. roli konzula Busmana, když za ním mezi druhým a třetím aktem přišel divadelní poslíček a předal mu dopis. Měl ještě čas na svůj výstup, tak list otevřel: „Jelikož jste ve svých dokumentech přiznal svůj židovský původ, jste propuštěn s okamžitou platností. Příští představení za vás bude hrát někdo jiný.“

„Bylo mi, jako by se pode mnou otevřelo nekonečné propadliště. To ticho nasvědčovalo, že to kolegové věděli,“ vzpomínal později. Z divadla ho nevyhodili Němci, ale někteří agilní Češi. Nikdo z jeho kolegů se ho nezastal, ale někteří se styděli. „Když jsem stál za scénou v přítmí a čekal na svůj výstup, přišel režisér Karel Dostal, vzal mě kolem krku a rozechvěle zašeptal: ‚Haasi, odpusťte nám. Já se tolik stydím, prosím vás, odpusťte nám.‘“

Z hodiny na hodinu se Hugo Haas ocitl na ulici. A to doslova. Příští dny po nich vždy dvě hodiny bloumal, byl jakoby v divadle, a pak se vracel. Nechtěl svou ženu, která měla po porodu zdravotní komplikace, děsit tou špatnou zprávou. Až se nakonec musel přiznat: „Vyhodili mne z divadla. Proč? Protože jsem ukradl zlaté hodinky. Nevíš, že jsem Žid?“

Několik dnů nato – bylo to už po 15. březnu 1939 – byl Haas v baru. Všiml si ho silně opilý německý důstojník. Vytáhl revolver a zařval: „Židi ven!“ Několikrát na herce vystřelil. Naštěstí ho nezasáhl, ale zážitek to byl děsivý. Doma Haas své ženě zdrceně řekl: „Tak já už nikam nemůžu, oni po mně střílejí!“

Haasovo zoufalství umocňovala starost o otce a bratrovu brněnskou rodinu. Ti všichni se objevili v Praze, ale než začali shánět víza, napochodovala do země německá armáda. „Naši se rozhodli, že pojedou zpátky, tak jsme se objali a já do smrti nezapomenu, jak se tatínek sehnul a políbil mi ruku,“ vzpomínal Haas v jednom rozhovoru v roce 1963. „Naposledy jsem viděl svého bratra.“

On sám nebyl ničeho schopen. V kritické situaci se ale osvědčila odvážná Bibi. A dokázala nemožné. Na francouzské ambasádě doslova vyžebrala víza a tak dlouho chodila prosit na gestapo, až si vydupala povolení k cestě. Dva týdny po německé okupaci, 1. dubna 1939, emigrovali se dvěma kufry do Francie. „Že tu dnes jsem, to je její zásluha,“ tvrdil Hugo Haas v několika poválečných rozhovorech.

Dvouměsíčního Ivana museli nechat doma. Od porodu byl nemocný a cestu by nepřežil. Doufali, že se Bibi, která měla švýcarské občanství, pro syna vrátí, ale válečné události to nedovolily. K sobě si ho vzala bratrova žena, doktorka Soňa Haasová, a do konce války se o něj starala. Teprve na jaře 1945 se Ivan dozvěděl, kdo jsou jeho rodiče, a až v prosinci 1946 se sešli v USA a začali spolu žít.

Do Spojených států se Hugo s Bibi dostali přes Francii, Španělsko a Portugalsko na sklonku roku 1940. Začátky byly obtížné a jazyk se Haas musel učit takříkajíc za pochodu, ale přes tento handicap se dokázal prosadit. Dostal nabídku hrát na Broadwayi a vyzkoušel si řadu epizodních rolí. V roce 1943 se mu podařilo získat práci v Hollywoodu, zahrál si posléze v 23 filmech a po válce do roku 1958 natočil jako nezávislý producent 13 vlastních snímků. Většinou si sám psal scénář, hrál hlavní roli a dokázal mít velice nízké rozpočty. Nejúspěšnější byl film Pickup (Sebranec), k němuž ho inspiroval román Hlídač č. 47 od Josefa Kopty.

Přes všechny úspěchy se Haasovi stýskalo po domově a podle Bibi ve Spojených státech nikdy šťastný nebyl. Před koncem války se přímo od Jana Masaryka, který za nimi osobně přijel, dozvěděl o tragickém osudu svého bratra a otce. Pavel zemřel 17. října 1944 v Osvětimi, otec s dalšími příbuznými na jaře 1944 v Terezíně.

Z té zprávy se už Hugo Haas nikdy nevzpamatoval. Několik nocí v duchu prožíval strašlivý bratrův osud a dostal astmatický záchvat. Tato nemoc spolu s depresemi – on uprchl a ostatní zůstali doma a zahynuli – jej pak trvale pronásledovaly. Neustále řešil dilema, zda se má vrátit do míst, kde žili jeho blízcí. Bál se konfrontace vzpomínek se skutečností. V roce 1958 psal z Ameriky Janu Werichovi: „Bibi odjíždí v dubnu do Evropy a hodlá se podívat do Prahy a Brna. Já bych se nikdy nerozhodl, protože by mi to utrhlo srdce. Kdyby Pavlíček zůstal naživu, byl bych tam už dávno zajel. Ale tak – myslím, že bych pořád jen naříkal.“

Nakonec se přece jen odhodlal a v listopadu 1963 do Prahy přijel. Tehdy už třetím rokem žil i s Bibi ve Vídni (ačkoli byli od roku 1952 rozvedeni) a vyhověl oficiálnímu pozvání k oslavě 80. výročí založení Národního divadla. Byla to velká sláva a od bývalých kolegů a přátel se mu dostalo přijetí, které předčilo všechna jeho očekávání.

Když po týdnu odjížděl vlakem zpět do Vídně, řekl na pražském nádraží do reportérova mikrofonu: „Odcházím se srdcem tak plným lásky a přátelství, že se přímo těším, až zase přijedu.“ Ale už nepřijel. Zemřel 1. prosince 1968 na astmatický záchvat, když se nešťastnou náhodou nadechl štiplavého kouře ze spálených vajíček. Dal si je vařit, usnul a voda přetekla…