Tisícileté studny vydávají tajemství

Archeologie je, když se hledají zakopaní předkové,“ zní jeden z vtipných postřehů školáků o oboru, v němž se i největší vzdělanci hrabou v hlíně a jásají nad špinavými střepy. Náročná práce se těm českým v minulých měsících vyplatila hned u dvou výjimečných nálezů neolitických studen.

Doplnily trojici dosud známých: v Mohelnici, Brně-Bohunicích a v Mostě. „Jde v podstatě o konzervy přírodního prostředí starého sedm tisíc let. Z našeho pohledu je to bahno plné organických zbytků – spálených zrníček obilí, pozůstatků trav, mechů, lišejníků. Tedy všeho, co v minulosti na sídlišti rostlo, co si tam lidé přinesli z okolí a co tam vítr zavál,“ přibližuje Marek Kalábek z Archeologického centra Olomouc.

V něčem se podle odborníků život prvních zemědělců vůbec nelišil od toho dnešního. Obyvatelé potřebovali vodu. A právě proto začali neolitici s budováním prvních studen. Dřevěnými, kostěnými či parohovými nástroji hloubili jámu tak dlouho, než se dostali pod úroveň spodní vody. Následně objekt zpevnili dřevěnou konstrukcí.

Zatím jejich poslední objevenou studnou je ta na okraji nynější obce Velim. Na jaře ji odkryli při záchranném výzkumu na pozemku pro výrobní halu. Šlo o obvyklý scénář. Před zahájením vlastních prací má investor povinnost vše ohlásit příslušnému úřadu. V případě jakéhokoliv archeologického objevu musí následně dát archeologům prostor ohrožené památky zachránit.

„Před začátkem stavby zašleme investorovi vyjádření k dané lokalitě včetně nabídky, za kolik bychom mohli výzkum realizovat. U neinvestičních akcí, jako například rodinný dům, garáž či bazén, pokrývá náklady na archeologický výzkum kraj,“ objasňuje pravidla Tomáš Chlup z Ústavu archeologické památkové péče středních Čech.

Dodává, že v případě Velimi nálezy očekával. O tom, že půjde právě o neolitickou studnu, se mu však prý ani nesnilo: „V některých případech se stává, že nevíme, co přesně kopeme, a informace často vycházejí najevo až s postupem prací.“

Právě stavební boom u velkých českých měst v posledních dvou desetiletích přináší archeologům jedinečné šance na pátrání. Konkrétně ve středních Čechách – hustě osídlených i v pravěku – je úspěch předvídatelný. Možné zaniklé osady jsou navíc schopni dobře vytipovat již před tím, než se na pozemku sejme zemina.

„Třeba takovou neolitickou vesnici byste zpravidla našli ve vzdálenosti přibližně dvě stě metrů od vodního toku ve víceméně rovinaté krajině, což Velim, díky blízkosti dnes zaniklého ramene Labe, splňuje na výbornou,“ říká Chlup s tím, že jeho tým tam odkryl osídlení z mladší doby kamenné. „Šlo o první zemědělce na našem území, kterým podle způsobu, jak zdobili nádoby, říkáme kultura s lineární keramikou,“ doplňuje.

Unikát odkryli náhodou. Nejdříve zbytky studny považovali za pozůstatek zásobní jámy, jenže s rostoucí hloubkou se začaly objevovat první kusy opracovaných dřevěných trámků. Následovaly nálezy typické pro neolitické studny: fragmenty nádobky z březové kůry a zlomek keramické nádoby s oušky omotané provázkem.

Dotazu, zda sám bere někdy do ruky krumpáč, se zasměje: „Máme na to tým zkušených a odolných pracovníků. Archeolog určuje strategii celého výzkumu, nese zodpovědnost za jeho zpracování. Komunikuje se stavaři. Málokdy mu zůstane čas na to, vzít krumpáč do ruky. Nemusím být s kolegy ale všude. Častěji jen dohlížíme, co se na místě děje.“

S nadšením se následně pouští do podrobného popisu bývalé velimské studny. Podle zjištění byla hluboká asi čtyři metry. Dodává, že jde o odhad, neboť pohyblivý písek v daném místě neumožnil její dokopání až do dna.

Během líčení mi vysvětlí i to, proč osadníci v běžném životě nevyužívali vodu z nedalekého ramene Labe: „Voda z řečiště nemusela být po celý rok pitná. Proti tomu ta ze studny procházela přes jemný labský písek v podloží. Byla čistá. Obdobný princip se dnes používá u pískových filtrů.“

Neolitici vodu dostávali ze studny v keramických nádobách, mohli používat i jejich koženou či dřevěnou obdobu. Na dosud odkrytou část velimského sídliště – čítajícího jednadvacet dlouhých domů – jedna asi stačila. Nicméně v okolí mohou být i další.

Teď už na místě nálezu probíhá výstavba skladu. Odborníci nicméně vyzvednuté předměty a odebrané vzorky z Velimi dále zkoumají. „Zachránili jsme vše, co se dalo,“ shrnuje Chlup. Dodává, že cílem podobných archeologických průzkumů je zajištění střípků do mozaiky. „Makrobiologové, palynologové (studium pylů – pozn. red.) a další odborníci v laboratořích jsou z nich schopni určit, co naši předci jedli, pili a zda je živil lov, či zemědělství,“ doplňuje.

Další svědectví o životě lidí s lineární keramikou vydala před Velimí lokalita v moravském Uničově. V ní se na přelomu loňského listopadu a prosince pracovníkům Archeologického centra Olomouc podařilo odkrýt neolitickou studnu s jedinečnou dřevěnou konstrukcí.

Její výdřeva ukazuje, že první zemědělci se činili nejen na polích, ale byli také zdatnými tesaři a dřevorubci. Stopy na jejím dně zase vypovídají mnohé o jejich každodenním životě.

„To, co jsme zkoumali, byla ohromná díra v průměru asi šest metrů a více než tři metry hluboká. Neolitici byli schopni se svým z našeho pohledu primitivním nářadím ze dřeva či rohoviny vykopat ohromný kráter. Do vyhloubené jámy vystavěli dřevěné roubení a to zaizolovali po stranách jílem,“ popisuje za výzkumný tým Marek Kalábek.

Ani v Uničově tomu, že se jedná o unikát, zprvu nic nenasvědčovalo. „Až když jsme se dostali do hloubky asi 1,2 metru, bylo zřejmé, že jde o studnu. Objevily se zlomky dřevěné konstrukce a výplň objektu začala být jílovitá a prosáklá vodou,“ popisuje.

Dnes se už ví, že stávala asi pět metrů od jednoho z domů. Jak bylo sídliště velké, kolik čítalo obydlí, jasné naopak není. „My jsme kvůli plánované stavbě haly a příjezdové komunikace k ní prozkoumali asi hektar. Z jiných lokalit ale víme, že obdobná sídliště byla velmi rozsáhlá a dosahovala v ploše někdy až desítky hektarů,“ podotýká s tím, že na ploše zachytili pozůstatky půdorysů nejméně deseti domů.

Dům popisuje jako dlouhou halovou nadzemní stavbu. „Konstrukci tvořilo pět řad sloupů, proutěné stěny byly omazány jílem. Vše zastřešovala sedlová střecha,“ upřesňuje.

S Velimí má uničovská lokalita vedle studny, domů i další společný znak – poblíž je tekoucí voda. Potok Lukavice je vzdálený asi 250 metrů a kilometr od lokality protéká říčka Oskava.

Jak Chlup, tak Kalábek se shodují v tom, že podobné archeologické práce v terénu bývají hodně náročné. Probíhají nejčastěji na polích, ve vedrech i v zimě. Archeologové musejí být ovšem důslední za jakéhokoli počasí, aby výzkum měl vůbec smysl.

Pro požadovanou přesnost v něm využívají řadu léty osvědčených postupů. „Na odběr pylu se používají krabičky od filmů či injekční stříkačky, které se zatlačí do profilu, tedy do kolmé stěny zkoumaného objektu. Po zaplnění kompaktní masou hlíny se vytáhnou, zabalí do ochranné potravinářské fólie a popíšou údaji: odkud, z jaké hloubky či vrstvy pocházejí,” popisuje Kalábek.

„Vzorky odebíráme v deseticentimetrových mezerách. Tím vznikne takzvaný pylový profil, který vypovídá o postupném zanikání objektu. Z něj se přesně dozvíme, kdy přestal plnit svou funkci,“ upřesňuje.

Vzápětí prozrazuje další fígle: „K odběru sedimentu slouží igelitové pytle, jež se plní určitou částí výplně objektu, tedy sedimentem. Na štítky se pak opět uvádí, z jaké lokality, z jakého objektu, vrstvy či hloubky byl odebrán. Sediment se prosívá přes síta s různou šířkou ok. Ta zachycují větší nálezy, mimo jiné artefakty, drobné kosti, stébla či listy rostlin a dřívka. Dále se hlína proplavuje vodou na soustavě jemných sít, díky kterým zachytíme i nálezy, které okem nevidíme – uhlíky, semínka či pyly.“

Také v Uničově na místě nálezu už stojí nová budova. Neolitickou studnu přikryla před měsíci opět hlína. „Museli jsme ji zasypat. Pod žádnou výrobní halou nelze nechat ze statických důvodů podobný rozsáhlý objekt odkrytý. Je příliš rozměrný a nemá zajištěné stěny,“ vysvětluje Kalábek.

Zajištěné vzorky, zlomky keramických nádob, mazanice, zvířecí kosti a výdřeva studny už však v laboratořích první svědectví vydaly. „Pro nás je nejvýznamnější environmentální materiál. Jsou to pozůstatky rostlin a živočichů: brouků, mravenců, muších kukel, kostí ryb a hlodavců, schránek vodních korýšů, semen rostlin, mechů, pylů a rozsivek. Pomůže rekonstruovat přírodní prostředí na počátku neolitu na Uničovsku,“ ohlíží se olomoucký archeolog.

Dodává, že podle těchto analýz rostly kolem prozkoumané lokality především duby, lípy, jasany, lísky, olše a topoly. Osadníci pak na polích pěstovali pšenici jednozrnku a dvouzrnku a neustále bojovali s plevelem.

Chlup cíl moderní archeologie za oba shrnuje: „Nejde nám o hromadění děr v zemi, uchovávání každého střepu. Chceme získat informace o životě tehdejších lidí. Jen díky nim můžeme neolitická sídliště i jejich okolí rekonstruovat. A nález studen? Je to, jako kdybyste místo písmen objevila naráz kus z téhle knížky. Její důležité strany.“