Článek
Je překvapující, že útočí údajně tichý, nenápadný kluk?
Musel bych s ním hovořit. Mohu jen obecně říct, že máme typy osobností „tichá voda břehy mele“, které v sobě městnají vnitřní konflikty, které se mohou někam posunout – ať už k otevřenému násilí vůči druhé osobě, která je v tu chvíli osobou ve špatný čas na špatném místě, ale také třeba k autoagresi – sebepoškození.
Může se uchýlit „jen“ k slovnímu násilí, ale i extrémnímu. Není ale běžné. Často je i následkem, že se aktér psychicky zhroutí.
Čím je zapříčiněn výpadek paměti po útoku?
To je jedna z možných reakcí, že celý exces jedinec vytěsní. Jakoby si řekne „toto se nestalo, to jsem nebyl já, já jsem u toho nebyl“. Tzv. vyprovokovaná amnézie není vzácná, je to projev toho, že došlo ke krajnímu excesu. Dotyčný by těžko svůj skutek přijal za vlastní. Následkem bývá, že osobnost nejspíše čeká hlubší osobnostní rozvrat, pokud neprojde rozumným psychoterapeutickým procesem.
Jak se stane, že dítě v sobě dusí agresi. Lze to rozpoznat?
Příčin tam může být celá řada. Mohou to být příčiny reálně vztahové, přitom se to vůbec nemusí týkat například školy, ani konkrétní „provokující“ osoby. Také to mohou být virtuální příčiny, třeba nepříjemné zážitky z neklidného spaní. Děti hrají různé bojové počítačové hry, nebo se koukají na násilnické filmy, a pak z toho mají stavy nekontrolovaného neklidu a tíhnutí k vybití se agresí.
Měl jsem případ 12letého kluka, který napadl vlastní mámu a také pak měl amnézii. Přitom ji měl rád. Ty podněty přesáhly jeho psychické možnosti a neuměl se z toho dostat, například relaxací, nadhledem, kritickou soudností, ale to vyžaduje osobnostní zralost a ta u mnoha lidí není ani v dospělosti.
Jak psycholog s takovým dítětem pracuje?
Šance, že se to psychoterapeutickou cestou dá do pořádku, je značná. Člověk se dostane pod jakousi osobní kontrolu a nebude hrozit nebezpečí nějakých velkých excesů. V horších případech je to záležitost psychiatrů, kdy je třeba zasáhnout léky. Takové případy mohou souviset s nezvládnutou pubertou, adolescencí, nebo i propukající schizofrenií.
Souhlasíte, že existuje trend stoupající agrese u dětí?
Určitě ano, ale je to celkem přirozené. Dejme tomu, že jsou nastavená pravidla ve společnosti, vždy však mající svůj líc i rub, a rodiny samy o sobě nechtějí nebo ani nedokážou tato pravidla s dětmi rozklíčovat – jednoznačně nastavit svou rodičovskou autoritu, pravidla hry – pak pochopitelně vznikají problémy. Je to vlastně nesvoboda ze svobody, která řadu mladých lidí dostává do situace experimentací s mocí, tolerancí.
Může to vést k patologickým projevům u dětí, třeba poškozování věcí, aby na sebe upozornily, aby se ukázaly něčím výjimečným, jiným. Gen násilí v nás je, takže nám není cizí, ale je to otázka kultivace, korekce, která by měla být typickým civilizačním projevem naší kultury.
Co byste poradil učitelům?
Měli by si dětí co nejvíce zdravě všímat, i rodiče. Mladí lidé se sklony k excesům v jednání se často straní kolektivu, nebo se třeba nedokážou podívat pedagogovi do očí a uhýbají pohledem. Anebo se naopak dívají velmi přímo, naostro s přepjatým, agresivním výrazem, kterým vlastně tu autoritu přebíjejí.