Test DNA nalezne předky z doby vzdálené i tisíciletí

Rozbalím sadu na odběr DNA a prohlédnu návod. Jednoduché, jako v televizním krimiseriálu. Zakroužím dvěma štětičkami v ústech, uzavřu je do ampulí a zamířím na poštu. Po dvou týdnech propadnu podezření, že se obálka cestou ztratila. Zahraniční laboratoř potom ale konečně ohlásí příjem zásilky a za další tři týdny přicházejí výsledky.

Zobrazí se v mém účtu na webových stránkách firmy, od které jsem test koupila. První z údajů ukazuje odhad etnické příslušnosti. Čtyři různé evropské etnicity. Ve střední Evropě nic překvapivého.

Víc mě zaujme další výsledek. Menší genetická skupina, která odkazuje na konkrétní migraci. Animace časové osy na mapě ukazuje, jak se od 17. století šířila ze západu Německa na východ Evropy. Přesněji od hranic se Švýcarskem a Francií přes Rakousko a jižní polovinu českých a moravských zemí až do Rumunska a na Ukrajinu.

Možná se v ní skrývá odpověď na otázku, odkud přišla část mých předků, kteří pocházejí z německého jazykového ostrova u Havlíčkova Brodu.

„Etnické odhady? Ty sedí v současné době spíše na úrovni kontinentů a pro obyvatele střední Evropy mají velmi malou vypovídací hodnotu, pokud ovšem nemají náhodou exotického předka z jiného světadílu. Mísili jsme se tu po tisíce let, proto prakticky všem vychází nějaký mix evropských etnicit,“ usmívá se nad mojí zvědavostí laika a začátečníka biochemik Jiří Pavlíček, který práci s DNA zná i z běžné laboratorní praxe.

Zároveň patří k průkopníkům genetické genealogie u nás. Nabídl testování už spoustě příbuzných a mimo jiné tím ověřil, že jeho otcovská linie Pavlíčků odpovídá geneticky až do sedmnáctého století té, kterou vysledoval v matrikách.

Odhady etnického původu z analýzy DNA mají podle něj význam spíš pro Američany, kteří někdy ani netuší, odkud jejich předci přišli, a mohou mít kořeny v různých oblastech světa. Ostatně tři ze čtyř největších firem nabízejících genealogické testy sídlí právě ve Spojených státech.

„Pro evropské klienty fungují odhady etnicity spíš jen jako reklama, která testy dobře prodává. Genetičtí genealogové využívají na těchto testech jiné druhy analýzy, především důkladné studium segmentů DNA, které se shodují se segmenty dalších lidí v databázi. Teprve ty je dovedou ke konkrétním výsledkům,“ vysvětlí.

Genetické testování však nepomáhá jen řešit prázdná či problematická místa v rodokmenu. Někdy si tím lidé také potvrzují, že matriky měly pravdu, nebo ti znalejší dokonce zjišťují, od jakého předka mají jaký kus DNA.

Zatímco nad populárními etnickými odhady se tedy můžeme v Evropě spíš jen pousmát, výše zmíněná genetická skupina migrujících Němců je podle Jiřího Pavlíčka pozoruhodnější údaj. Tyto skupiny se určují jinak, spolehlivěji než etnicity, a navíc dovedou ukázat na menší lokalitu, třeba i na pomezí tří států.

Upoutala ho i potenciální souvislost s oblastí kolem Havlíčkova Brodu, odkud pocházejí i někteří z jeho předků. „Trochu mě to překvapuje. Jazykovědné analýzy, které zajímavě srovnávaly například pomístní jména tohoto německého jazykového ostrova, totiž ukazují, že Němci tam nejspíš přišli z Horní Falce či povodí Regenu,“ vysvětluje.

Nicméně první německá kolonizace oblasti se datuje už do středověku, kdežto „moje“ skupina se sem rozšířila zřejmě o pár stovek let později. Přesnější odpověď přinese snad čas, jak budou postupně přibývat další otestované vzorky.

Jedna z mých čtyř etnicit, skandinávská, mi navzdory úvodnímu vysvětlení odborníka stále vrtá hlavou. Záhada. Přece jenom k nám do Čech měli blíž lidé z jiných částí Evropy než zrovna ze Skandinávie. Navíc má 23 procent.

„U mnoha Čechů probouzí tento údaj fantazie o švédském vojsku, které plenilo české země za třicetileté války,“ podotkne s úsměvem Jiří Pavlíček. Přiznám se mu bez zdráhání. I mě to napadlo.

Jenže je to jen laický omyl. „Ve skutečnosti existuje řada důvodů, proč je tato stopa falešná, od biologických až po ty historické. Souvisí to nejspíš s používaným postupem při testování,“ namítne vědec a vysvětlí situaci v oboru. „Jestliže se firma snaží vyjádřit genetickou informaci nějakého Evropana jako kombinaci ze severu, jihu, západu i východu Evropy, nemůže být překvapením, že pro člověka ze středu Evropy tam bude většinou od každého něco.“

Úvahy o neznámém švédském vojákovi obléhajícím Prahu můžu podle něj pustit z hlavy i navzdory tomu, že mi test ukazuje také genetické shody s dalšími testovanými z Norska, Švédska a Finska. Nejčastěji prováděný typ DNA testu, autozomální, který jsem podstoupila, totiž do doby třicetileté války ani nedosáhne. Analyzuje 22 nepohlavních chromozomů, takzvaných autozomů, z nichž dědíme od každého rodiče náhodně polovinu. Po asi třech staletích opakovaného náhodného půlení jsou tyto části DNA už tolik naředěné, že se v testech většinou ani nezachytí. Potenciální společný předek s mými skandinávskými shodami by tedy musel pocházet z doby bližší k současnosti.

O své dávné předky se začal Jiří Pavlíček zajímat asi ve dvanácti letech, když doma našel staré křestní listy. Protože na minulost se u nich doma často vzpomínalo, a tradovaly se i rodinné příběhy pocházející dokonce až ze sedmdesátých let devatenáctého století, narůstala v něm chuť vzpomínky uchovat a historii rodu zachytit i s pomocí rodokmenu.

„Začal jsem tedy časem jezdit po archivech, pročítat matriky a další archiválie jako pozemkové knihy a vytvářet rodokmen. Protože mě ale nezajímá jen to, jak se ti lidé jmenovali, kdy se narodili a umřeli, ale také jak žili, věnuji se přitom trochu i regionální historii,“ vysvětluje osmačtyřicetiletý vědec.

První genetický test si nechal udělat v roce 2006, tedy brzy potom, co se začaly prodávat veřejnosti. Zrovna pobýval v USA, kde se o nich v té době hodně psalo a mluvilo. „Tenkrát byly ale mnohem dražší než dnes, proto jsem i chvíli váhal, jestli mi to vůbec k něčemu bude. Později jsem naopak občas zalitoval, že někdo z mých příbuzných se tenkrát ještě mohl otestovat a nestihl to udělat,“ vzpomíná na počátky nového oboru, který propojil přírodní vědy s pomocnými historickými vědami.

Dnes mohou genealogové využívat čím dál sofistikovanější genetické technologie i softwarové nástroje pro laické uživatele. Surová data autozomálního testu je možné nahrát hned na několik různých platforem a porovnávat je tam s daty ostatních genealogů. Tímto způsobem je možné najít i předky mimo čistě otcovskou nebo čistě mateřskou linii.

„Podařilo se mi takto obnovit ztracený kontakt s rodinou ve Spojených státech. Můj dědeček měl dva strýce, kteří odešli v 80. letech 19. století do Ameriky. Jejich potomci si s naší rodinou vyměnili ještě pár dopisů, ale po roce 1948 kontakty ustaly. Naštěstí se příbuzní z této rodové linie podobně jako já zajímají o genealogii a genetické testy, a tak mě k nim jedna z mých shod DNA dovedla,“ vzpomíná.

Jenže shod s potenciálními vzdálenými příbuznými se mohou ukázat stovky až tisíce, přičemž ty nejmenší jsou zřejmě falešné. Vyplatí se je proto seřadit podle množství sdílené DNA a postupovat od největší.

Ale jak malé mohou být, aby ještě stálo za to prozkoumávat je? „Lepší je naučit se nejdřív, jak vypadá naopak výborná shoda,“ míní Martin Kotačka, který založil na Facebooku skupinu Genetická genealogie. Po několika letech má už přes šest tisíc členů. Radí si, pomáhají nováčkům a sdílejí upozornění na literaturu nebo přednášky.

Jestliže shoda ukazuje celkově víc než 50 centimorganů a nejdelší segmenty jsou větší než 25 těchto jednotek, jimiž se měří genetická vazba, je podle něj vysoce pravděpodobné, že se jedná o někoho ze vzdálených z příbuzných. Čím je segment kratší, tím je nižší i pravděpodobnost příbuznosti a zároveň se zvyšuje počet falešně pozitivních shod. Genealog pak musí své shody pečlivě porovnávat a prověřovat.

Pátrat v matrikách po předcích začal Martin Kotačka ještě jako středoškolák. Poprvé ho dokonce museli do archivu doprovodit rodiče, protože mu ještě nebylo patnáct let, a neměl tedy občanský průkaz potřebný pro založení badatelského listu. „Tehdy ještě nebyly matriky digitalizované a přístupné na internetu jako dnes, a tak jsem musel využít všech dostupných prázdnin a šetřit kapesné na kolky, kterými se tehdy vypůjčení matrik platilo,“ vzpomíná.

Zájem o minulost se proměnil v profesi. Dnes je šestatřicetiletý historik a archivář ředitelem Archivu Vysokého učení technického v Brně a aktivním popularizátorem genetické genealogie – už léta o ní přednáší na Moravě i v Čechách.

Genetický test si udělal mezi prvními, podobně jako Jiří Pavlíček, už v roce 2007. Poháněla ho touha zjistit, jestli je doopravdy Kotačka. Měl totiž indicie, že by dědeček nemusel být biologickým otcem jeho tatínka. „Mezi genealogy se s podobnou motivací k testování občas potkávám,“ usměje se. „Zeptat se babičky jsem bohužel nemohl a chtěl jsem prostě vědět, jak to je. Nezáleželo mi na tom, jak to dopadne, zajímaly mě moje skutečné kořeny. A nakonec test ukázal, že to všechno byl nesmysl,“ vzpomíná, jak objevil kouzlo genetické genealogie.

Postupně se začal blíž zajímat také o další rodiny Kotačků, na které v matrikách narazil, což ho mimo jiné dovedlo ke spolupráci na projektu Genetika a příjmení na Kriminalistickém ústavu v Praze.

„Jezdil jsem do regionů s přednáškami o genetické genealogii a zájemcům o genetické testování rozdával soupravy k analýze jejich DNA,“ vzpomíná. Do dnešní doby se tak otestovaly téměř tři tisíce lidí.

Při svých popularizačních výpravách objevil celkem tři velké enklávy Kotačků: na Slovácku, odkud sám pochází, na Vysočině a v okolí Třebíče a Velkého Meziříčí. „Chtěl jsem zjistit, jestli nejsme všichni příbuzní, ale klasickou genealogickou cestou se mi to nepodařilo, v matrikách jsem skončil v 17. století,“ vypráví. Dál ho posunuly právě až testy DNA.

Některé laboratoře testují také mateřskou mitochondriální DNA a mužský pohlavní chromozom Y, tedy výlučně mateřské či výlučně otcovské linie. Oba typy vedou mnohem hlouběji do minulosti než shody z autozomálních testů, které zpravidla končí po dvou nebo třech stovkách let, proto je možné s jejich pomocí sledovat i dávnou migraci vlastních předků.

„Díky testům otcovských linií jsem zjistil, že s rodem Kotačků z Vysočiny se naše otcovské linie potkávají někdy v 8. století. Tehdy ještě neexistovala příjmení, což znamená, že naše příjmení vznikla nezávisle na sobě, i když jsme zároveň také geneticky velice blízké rody,“ podivuje se nad zajímavým zjištěním.

Jednodušší a levnější verze testu mužského pohlavního chromozomu Y dokáže v zásadě jen potvrdit, nebo vyloučit příbuznost porovnávaných otcovských linii. Modernější, důkladnější a nákladnější varianta testu zvaná Big-Y dokáže před tisíci i desítkami tisíc let nalézt společného mužského předka i místo, kde s velkou pravděpodobností žil. A odhalit prehistorii zkoumané rodiny.

Ženská mitochondriální DNA sice sahá také hluboko do historie, jenže ve srovnání s mužským chromozomem Y nepodléhá tolika mutacím, tudíž se při předávání z generace na generaci tak často nevětví. Kvůli tomu se potom nedá využít k obdobně podrobné dataci.

Americká laboratoř FTDNA dokonce pro genealogy eviduje „mateřský“, a především populární „otcovský“ strom, do něhož mohou vlastníci podrobného Big-Y testu nechat zapsat své výsledky a s nimi i svého nejstaršího písemně doloženého mužského předka, což pomáhá sledovat dělení rodových větví a zpřesňovat dataci.

Jiří Pavlíček z globálního stromu na FTDNA vyčetl, že muži z jeho rozvětvené otcovské linie typicky žijí v zemích střední a východní Evropy. „Kromě několika Čechů je tam třeba Polák, Bělorus a Bulhar, přičemž naše linie se stýkají kolem roku 200, tedy zhruba v době, která těsně předcházela slovanské expanzi do Evropy. Na tom lze stavět hypotézu, že moji předkové v otcovské linii asi mohli být součástí této expanze, jenže se závěry musíme být stejně opatrní,“ upřesňuje.

Za posledních dvacet let se toho v genetice totiž hodně změnilo. Dnes už vědci umějí sekvenovat DNA také z archeologických vykopávek, a proto každý nový nález a jeho analýza mohou sehrát velkou roli, mimo jiné také v dataci.

Při povídání s Jiřím Pavlíčkem společně užasneme nad neuvěřitelnou náhodou: oba máme v rodokmenu předky s příjmením Hübelbauer, kteří pocházejí z vesnic od Havlíčkova Brodu, vzdálených od sebe sotva deset kilometrů. Příjmení je dnes hodně vzácné, dokonce i se všemi pravopisnými variantami.

A tak se loučíme s tím, že si jednou zkusíme ověřit, jestli se naše rodové linie náhodou neprotínají a nejsme vzdálení příbuzní.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Genealogické služby