Článek
V podkrovním sále honosné Werichovy vily na pražské Kampě se nás sešlo deset – pět mužů a pět žen. Co kdo dělá nebo odkud přijel, se v průběhu nedělního dopoledne dozvídám jen útržkovitě. Osobní údaje však příliš důležité nejsou. Všechny přilákala touha rozvinout schopnost vést či následovat jiné, a to nikoli na tanečním parketu, nýbrž v práci.
Přestože o skutečný tanec tu nepůjde, ze vstupních informací vím, že nějaké pohyby budu muset předvést. Ostatně vedoucím semináře je profesionální tanečník. Jen by mě nenapadlo, že jeden z páru přitom pokaždé bude mít zavřené oči...
„Při tanečních trénincích se často setkávám s neuvěřitelně věrnými analogiemi mezi pohybem a komunikačními principy, které se vyskytují i na pracovišti,“ vysvětluje Vítězslav Rázek, jenž seminář s názvem Raze Motion, jehož podstatou je takzvané ztělesněné učení, založil.
Mezi psychologií a tancem
Přestože je Rázkovi teprve 31 let, má za sebou dvacetiletou taneční kariéru, ověnčenou řadou titulů ze soutěžních klání. Jejich názvy, pokud jste „rekreační“ tanečníci, vám mnoho neřeknou, ale stačí se spokojit s tím, že je člověkem na svém místě, pokud jde o tanec. A nejen to – i pokud jde o psychologii.
„Hledal jsem průnik mezi tímto oborem, který jsem vystudoval na Karlově univerzitě v Praze, a tancem. Narazil jsem na zajímavý koncept, který funguje v zahraničí, kontaktoval jsem člověka, který seminář vede v Německu, a velmi mě to zaujalo,“ nadšeně popisuje.
Při semináři nejde o tanec, ale o schopnost vést a nechat se vést.
„Při tanci je důležité, aby jeden vedl a druhý následoval, ale ten, kdo následuje, by to neměl dělat pasivně a měl by signálům vycházet vstříc. Stejně to funguje i v práci, kde je důležité se na toho druhého umět naladit a přizpůsobit mu svoje tempo,“ říká a opět zabrousí do tance: „Že někdo umí tančit, se obvykle projeví i tím, že je schopen tančit s kýmkoli.“
Zní to vznešeně, ale pořád ještě zůstává poněkud záhadou, co s desítkou účastníků včetně mě bude vlastně provádět.
Začínáme zlehka – dýcháním a koncentrací – které však můžou být také obtížné, zvlášť v zaměstnání, kde naše pozornost těká z jednoho podnětu na druhý.
„Psychologické výzkumy ukazují, že generace dnešních dvacátníků a třicátníků je schopna udržet pozornost jen 25 vteřin, přestože mozek se dovede soustředit na jednu věc 25 minut. Zkusíme si, jak jste na tom vy,“ vyzývá Vítězslav Rázek, pouští relaxační hudbu a nabádá, abychom se zkusili soustředit jen na svůj dech a neutíkali myšlenkami jinam. Přiznávám, že je to dřina, přestat řešit několik věcí naráz a myslet jen na jednu.
Zavřete oči, vedu
Rozdělujeme se do dvojic, na mě vychází asi padesátiletá manažerka Lucie. Než dojde na další cvičení, zjistím o ní, že pracuje v pražském sídle jedné velké banky a že oba nemáme rádi otevřené kanceláře, kde se všichni navzájem slyší.
Zatímco já už na takovém místě nepracuju, do její kanceláře instalovali budky, kam se pracovníci mohou alespoň na chvíli uchýlit, když potřebují v soukromí třeba telefonovat.
Úkol, při němž se formou vzájemného popisu lidí na fotografiích máme naladit na partnera, je takovým předkrmem před nástupem na parket. „Na začátku si ujasněte, kdo bude vést a kdo následovat, pak se vystřídáte. Ten, kdo následuje, vždy zavře oči nebo alespoň sklopí zrak, aby se co nejvíc naladil na toho druhého. Dotkněte se dlaněmi před sebou a zkuste při pohybu nasbírat co nejvíc podnětů, jak různí lidé vedou i následují a také co to dělá s vámi,“ instruuje vedoucí semináře a zapíná svižnou muziku z přehrávače.
Mít zavřené oči a přitom se uvolnit je i výrazem důvěry v partnera.
Jsem přesvědčený, že nechat se poslepu „vláčet“ po místnosti plné lidí a sloupů bude nepříjemné a já se budu podvědomě lepit k podlaze. Místo toho v praxi zjišťuju, že vypnout ostražitost a důvěřovat někomu jinému může být docela osvěžující.
Když dojde k promíchání párů, mám možnost cítit rozdíly mezi účastníky, zvlášť pokud jsem v roli vedoucího. Třeba Barbora, profesí lékařka, jak se později dozvím, je tak vláčná, že se s ní dá po parketu doslova plout. Zato u Simony mám pocit, že ji musím přeprat, aby nevedla ona mě. „Musím vás pochválit, šlo vám to výborně, nikdo se nesrazil,“ komentuje proběhlý tanec netanec profík Vítězslav Rázek.
Jako mistři světa
Jak se vzápětí ukáže, svoje i naše poznatky zasadí do tradiční typologie čtyř živlů, tedy země, ohně, vody a vzduchu, která má tradici tisíce let. Poté, co si důkladně projdeme jejich charakteristiku, vracíme se k tanci poslepu. Tentokrát se vystřídáme všichni se všemi, tedy i muži s muži a ženy s ženami.
Na konci každého asi minutového tance máme partnerovi či partnerce vhodit do jeho obálky lístek s živlem, jenž u dotyčného podle našeho mínění převažuje. Simče dávám jasný oheň, bankéřce Lucii zase zemi, pro niž je typická stabilita, systematičnost, zodpovědnost.
Závěrečné hodnocení je objevné i pro mě. Ačkoli celý život žiju s tím, že moje já odpovídá vodě, na devíti lístcích v obálce není tenhle živel zastoupen ani jednou. A tak musím brát v potaz, že ostatní ze mě cítí nejčastěji vzdušný živel. Podle vedoucího semináře je charakteristický komunikativností, nadšením pro ideály, zvídavostí nebo svobodomyslností, což vlastně sedí.
Člověk se musí umět přizpůsobit
Zbylá cvičení, ať už vsedě před tabulí, nebo znovu na parketu, věnujeme schopnosti reagovat na člověka, který je evidentně jiné povahy, nebo na to, jak zvládnout situaci, která si pro zajištění úspěchu žádá potlačit alespoň na chvíli svou náturu.
Poznávám, že není snadné se chovat jinak, než velí přirozenost, ale i to je ostatně smyslem semináře. Situací, kdy se člověk více nebo méně musí přizpůsobit okolí, je nejen na pracovišti dost.
„Je to jako v soutěži, kde tanečník musí umět ne jeden, ale více tanců, pokud chce být úspěšný,“ opět si Vítězslav Rázek pomáhá přirovnáním k tanci, který v tomto semináři zábavnou formou spojil s psychologií.
Dodává, že ačkoli tanečníci před vystoupením někdy neoplývají sebevědomím, na place to na nich nesmí být znát. „Všimněte si, že když vstupují na parket, všichni se tváří jako mistři světa.“
