Článek
Loňská výstava předvedla nástup zvukového filmu, českou meziválečnou avantgardu a české exilové tvůrce. Jak bude vypadat druhá?
TK: Zachovali jsme stejný model, i nyní představíme jakousi upoutávku na to, jak by muzeum filmu mohlo jednou vypadat. Avantgarda zůstane, k tomu nově přidáme téma animace a filmové prehistorie.
AM: Nevystavujeme to samé, takže můžou přijít i lidi, kteří byli loni. I expozice o avantagardě bude trochu jiná, přidáme kontext, který se do minulých prostor nevešel.
Už lidi nemusíme úplně přesvědčovat o tom, jestli muzeum filmu vůbec vytvořit, ale jak ho vytvořit.
Jak plánujete pojmout téma animace?
TK: Chtěli bychom ukázat odlišné techniky animace a vysvětlit výjimečnost české animační školy v porovnání se standardizovanou studiovou výrobou. A necháme návštěvníky, aby si animační techniky sami vyzkoušeli.
A jak by měla vypadat část o prehistorii?
TK: Zamíří k počátkům filmu – od optických hraček a vynálezů až k iluzi rozpohybovaného obrazu. Nebudeme vystavovat staré přístroje, vyrábíme nové, na kterých si principy těch původních můžete vyzkoušet. Hrajeme si s kreslenými obrázky i loutkami, využijeme i virtuální realitu, její dnešní možnosti porovnáme s tím, jak si ji lidé představovali na začátku 20. století.
Na projektu spolupracujete i se zahraničními studenty, znamená to, že by se výstava mohla dostat také do jiných zemí?
TK: Rádi bychom. Mohli bychom tak dostat další podněty, jak s filmem na výstavě pracovat.
První výstavu jste uvedli v Museu Motanelli na Malé Straně, tuto hostí bývalý kancelářský prostor v Paláci Chicago. Je proto její příprava náročnější?
AM: Ano. Loni jsme spolupracovali s muzeem umění, které jsme jen přetvořili v muzeum filmu. Bylo tam všechno: osvětlení, elektřina, kavárna. Teď jsme dostali prostor, kde není nic. Nejenže ho naplňujeme, museli jsme ho i vytvořit – postavit zdi, zajistit osvětlení. Ale tím jsme vlastně postoupili zase o krok dál.
Jak dlouho můžete na Národní třídě zůstat?
TK: Zkušební dobu máme na půl roku, během ní chceme hlavně zjistit, jak budeme fungovat mezi okolními kancelářemi. Když to půjde a výstava bude úspěšná, máme příslib, že budeme moci zůstat déle, případně výstavu rozšířit.
Projektu filmového muzea se věnujete už několik let. Pořád vás to baví?
TK: Ano. Ale dali jsme si osobní uzávěrku, že za pět let se chceme potkat už v budově muzea.
AM: Aspoň v té budově, muzeum ještě nemusí být otevřené. Uvidíme. Ale myslím, že jsme se hodně posunuli. Ze začátku jsme byli dost naivní, mysleli jsme si, že se díky našemu nápadu dají všechny instituce dohromady. Zjistili jsme, že to musíme zorganizovat sami a hledat další nadšence. Teď víme, že to bude ještě boj. Už jen zafinancovat výstavu je hodně těžké a to máme štěstí, že nemusíme platit nájem.
K financování vám má pomoci i crowdfundingová kampaň na Hithit.com, která probíhá do půlky října. Věříte, že vyjde?
AM: Ano. Předloni podobná sbírka vyšla a to jsme ještě neměli nic za sebou. Teď už jsme ukázali výstavu.
A kdyby se 250 tisíc, které vám pak má zdvojnásobit Nadace Vodafone, na Hithitu nevybralo?
AM: I tak výstavu otevřeme. Ale ne v takové podobě, v jaké bychom chtěli. Možná bychom museli opakovat i téma exilu z první expozice.
Co pro vás znamenala první výstava?
TK: Díky ní jsme mohli svou vizi ukázat na konkrétních příkladech.
AM: Už lidi nemusíme úplně přesvědčovat o tom, jestli muzeum filmu vůbec vytvořit, ale jak ho vytvořit. První výstava ukázala, že do filmového muzea lidi chodí, že o něj mají zájem školy, že něco takového tady může být. Kdyby se nám podařilo získat větší prostor a finanční zdroj na několik let, mohla by v Česku vzniknout skvělá instituce, která má co nabídnout.
