Štědrý den? Ráj zločinců

Na Štědrý den roku 1907 v šest večer si po dobré večeři dal v Praze velkoobchodník Ritter doutník. Padal sníh, venku byl klid. Ritter bydlel ve dvoupatrovém domě na rohu Jindřišské ulice a Václavského náměstí.

Teď, před rozdáváním dárků, si vzpomněl, že možná zapomněl zavřít domovní vrata a sklep. Dal pokyn svému zřízenci Karlu Krejčímu, aby to udělal. Krejčí sešel ke sklepu. A začaly se dít věci.

Přímo ve sklepě uviděl Krejčí tři muže v zimnících, jak se pokoušejí vylomit jedny dveře. Neváhal a zařval: „Chyťte je!“ Zloději odhodili zimníky a začali prchat. Za Krejčího pokřiku je pronásledovalo několik kolemjdoucích a jeden strážník.

V té době právě procházel před budovou ředitelství pošt a telegrafů v Jindřišské ulici výpomocný dozorce vězňů Karel Koutský. Šel z Cimburkovy ulice na Žižkově, kde bydlel s manželkou a ročním synkem, do práce do budovy trestního soudu. Zlé místo, zlý čas. Jeden z bandy jej kvůli uniformě považoval za policistu a dvakrát na něj vystřelil. Jedna ze dvou kulek Koutskému prostřelila hlavu a poranila mozek. Zemřel v nemocnici po 55 hodinách hrozného utrpení. Jeho manželka ani neměla nárok na vdovskou penzi.

Jednoho z pachatelů na místě chytili. Byl to šestapadesátiletý Polák s pasem na jméno Stanislav Adamski, otec dvou dětí. Po zatčení u něj našli paklíče a štípací kleště. Další z pachatelů zmizel v Panské ulici. Jak a kam zmizel třetí zloděj, nikdo nevěděl.

Při vyšetřování se ukázalo, že banda měla své sídlo na Žižkově v Libušině 56. Tam si pronajal elegantní byt jakýsi chemik Edmund Elsnerowicz s manželkou Vladislavou. Žili si výborně.

Služka Aloisie vypověděla, že manželé utráceli na potkání. Zkoušela jim vařit česká jídla jako buchty a knedlíky, ale oni milovali raději maso a huspeninu. Paní často brávala služku na večeře ve Štěpánské ulici. Vracely se až před půlnocí. V bytě se totiž tři výtečníci připravovali na velký lup, což Aloisie pochopitelně neměla vidět.

Na Štědrý den – v den vraždy – služku nepustili do bytu vůbec. Mají prý hosty. Až 25. prosince ráno si paní služku zavolala a nařídila jí, aby sbalila rybu, husu a všechny potraviny. Manželovi údajně zemřel otec, a tak musí narychlo odjet. A také po šesté ranní odjeli fiakrem na nádraží. Byli elegantně oblečeni, a proto „ušli pozornosti strážníků policejních, jakož i detektivů, kteří střežili vchod na peron a pokladny“.

Poté nasedli do vlaku do Pardubic. Žlutý kufr, který vážil 109 kilo, si nechali poslat do Dziedzic (Dědic) v Haliči.

Vyšetřování Adamskiho prokázalo, že na loupež se trojlístek pečlivě připravoval.

Údajní manželé Elsnerowiczovi sedávali pravidelně u okna kavárny Metropol a pozorovali Rittrův dům. Nemohli se rozhodnout, koho vyloupit. V domě kromě Rittra totiž byl i zlatnický krám Františka Severina a také pokladna diskontní společnosti.

Při vyšetřování prohlédli strážníci také jejich žižkovský byt. Tam nalezli velké množství pilníků, zásoby minerálního oleje (aby v noci nebylo pilování slyšet) a paklíče. A také zimník s iniciálou W.

Zlodějskou bandu tvořilo několik zločinců – v novinách se jejich počet pohyboval od tří do šesti.

Podařilo se prokázat, že zmíněný Elsnerowicz byl ve skutečnosti pětatřicetiletý Eduard Wasiňski, kdysi pekařský pomocník, narozený v Piotrkowě v Polsku. A 30. prosince jej zatkla policie ve Lvově. Při zatýkání vyhrožoval komisaři zastřelením, ale nakonec se přiznal k pražské vraždě. Policie u něj našla množství nástrojů, určených k páčení, ty „byly uloženy v elegantních, ano překrásných etuích (pouzdrech, pozn. red.)“ a 14 000 korun.

Wasiňski se přiznal i k dalším loupežím – v Přemyšlu, ve Lvově, v Kaluszi. Jeho údajnou manželkou byla jistá Žofie Chojnacká. Policii se podařilo chytit i další členy tlupy – bylo jich devět včetně Adamskiho. Soud se zločineckou bandou se konal v létě 1908 ve Lvově. Wasiňského poslal na deset let do těžkého žaláře, Adamskiho na osm let, ostatní dostali trest od jednoho roku do pěti let.

Procesem žila celá Praha (lupičskou bandou se zabýval Zdeněk Šesták v knize Jak hřešil Žižkov před sto lety, Academia 2006).

Činnost této bandy byla pečlivě připravená, ale na Štědrý den se stávaly i zločiny zcela spontánní. A souvisely i s dárky.

Na Štědrý den 1901 ukončil devatenáctiletý krejčovský pomocník Jan Váňa svou práci u mistra Josefa Zadáka v Sokolské třídě. Cítil se šťastně – mistr s ním byl spokojen a dokonce jej pozval na štědrovečerní večeři. Předtím ještě hodlal Váňa navštívit bratra, který bydlel v Husově třídě na Žižkově.

Pro jeho dvouletého synka koupil dětské housličky a pomalu stoupal do třetího patra v Husově ulici. Bratr ani jeho žena Karolína nebyli doma, zato jej přivítala bratrova tchyně, nahluchlá stará paní, která vnoučka právě kolébala. Váňa věděl, že má bratr dost peněz, protože úspěšně pracoval jako sklepmistr u známé Dragičevičovy firmy. Fakt, že je stařena sama, mu vnukl okamžitý nápad.

Vrhl se na ni a uškrtil ji. Nezadrželo jej ani to, že tchyně kopala a škrábala. Po činu se vrah vrhnul na prádelník, sebral tam sedmdesát korun a chystal se utéct. A přepočítal se. Do dveří právě vstupovala Karolína. Zděšený Váňa před ní padl na kolena a prosil za odpuštění. Pak vyběhl ven. V Milíčově ulici jej ale chytil strážník. Okolí nemohlo Váňův čin pochopit. Byl příjemný, veselý, rád tancoval. A teď tohle.

Sám tvrdil, že se činu dopustil pod náhlým vnuknutím.

Nakonec byl uznán za duševně chorého a skončil v Kosmonosích.

To na Štědrý den roku 1921 došlo k činu důkladně promyšlenému. Toho dne zakoušela jistá Slovenka Marika Balážová pocit intenzivního štěstí. Její milenec, voják Joža Antoš, se kterým žila v Praze, a který sloužil u koní v libeňských kasárnách, jí nabídl před dvěma týdny sňatek se slovy: „Vracíme se do Košic. Bude svatba!“

Pak prý spolu odjedou do Ameriky. Marika si už obstarala pas, zažádala o vízum na americkém konzulátu a pod sukní nosila 2000 korun a jednu desetidolarovku pro štěstí. Měla do Ameriky naspořeno. Nekonala se ale ani svatba, ani Košice.

Dne 7. ledna dvaadvacátého roku železniční hlídač Matěj Pihánek kontroloval koleje. A kousek za žižkovským tunelem uviděl tělo. Nebyl to hezký pohled – rozježděné maso už nepřipomínalo člověka. Okamžitě zavolal na policii.

Pánové z komisařství a lékař se brodili sněhem. Lékař nakonec pronesl k známému vyšetřujícímu inspektoru Zdeňku Bubníkovi: „Vypadá to tak, jako by byla přejetá dvakrát, jednou tuhle pod pasem a pak ještě u hlavy. To přece není možné. A vůbec tu není krev, jako by někdo holku na koleje položil už mrtvou a nechal ji takhle rozdranžírovat. To bude chtít důkladnou pitvu. Nějak se mi to nechce líbit.“

Podivné byly i stopy ve sněhu. Chyběly totiž. Jako by dívka spadla rovnou z nebe.

Našlo se ale něco jiného – otisky dvojích mužských bagančat a ženské sponky do vlasů se zlatou náušnicí. Detektivové neznali ani jméno zavražděné. Podle pestré sukně soudili, že mrtvá byla ze Slovenska. A tak se policisté vydali do vystěhovaleckých domů v Libni a Vysočanech, kde přespávali Slováci.

A povedlo se. Jeden vrátný dívku poznal – viděl ji s nějakým vojákem. Místní hostinská Anna Nováková ji zase potkala – a rovnou se dvěma vojáky. A pak musela s policisty do kasáren ke konfrontaci. Hostinská jednoho z vojáků poznala.

Inspektor Bubník později vyprávěl: „Byl to Ján Molnár, Slovák, a měl před dvěma týdny propustku z kasáren. Při výslechu tvrdil, že byl v kině. Ale hostinská stála na svém, že u ní ještě s jedním pili pivo, připustil, že se tam s kamarádem zastavil. Ten kamarád se jmenoval Josef Antoš. Propustku neměl, ale četař Tancoš přiznal, že ho pustil ven načerno.“

Policie hned začala vyšetřovat. Oba výtečníci se nakonec přiznali.

S Marikou chodil Antoš dva měsíce. Naivní dívka mu sdělila, že u sebe stále nosí peníze do Ameriky. A Joža na ně dostal zálusk. Radil se o věci s Molnárem a ten mu lakonicky sdělil: „Tak ji zab!“ Dříve jí ovšem Joža nabídl sňatek. A na Štědrý den se s ní dohodl, že se v osm sejdou v hospodě U Nováků a projednají odjezd. Do hospody přišel i Molnár.

S Tancošem byli oba vrazi dohodnuti, že si u něj za peníze schovají lup. V zakouřené místnosti šenku si Marika dala limonádu, vojáci pivo. A pak ji šli dvorně doprovodit. Pěkně si povídali, dívka vesele švitořila. U žižkovského tunelu se Jan Molnár vzdálil a milenci se začali muchlovat. Klečeli ve sněhu proti sobě, když se Molnár vrátil a křičel: „Udělej s ní něco!“

Co se dělo dál, popisuje policejní protokol: „Klečící Antoš Slovenku chopil za obě ruce. Molnár v téže posici jí oběma rukama tiskl hrdlo. Chroptící ještě oběti hodil Molnár na krk kožený pásek a vší silou jej zadrhl, přidržuje levicí mosaznou přezku.“

Mrtvou odtáhli za křoví. Pak ji naaranžovali na kolejnici, aby „byla znetvořená a nikdo ji nepoznal“. Vlak ale dívku příliš neznetvořil, a tak ji na koleje položili ještě jednou. A odebrali se do karlínské kavárny U Škábů, kde si dali za Maričiny peníze hned několik lahví koňaku. Tak skončila štědrovečerní romance. Molnár i Baláž dostali provaz.

Ovšem T. G. Masaryk, který nerad podepisoval trest smrti, jim ale dal milost. Trest jim zmírnili – Antoš dostal doživotí, Molnár dvacet let těžkého žaláře. A Tancoš několik měsíců. I tak může končit čas vánoční.