Starověcí piráti o zlato nestáli

„Mnozí z nich byli původně vojáci a pak přišli o práci. Museli přemýšlet, jak se uživí – a tak se z nich stali námořní lupiči,“ řekla německá historička Heidrun Derksová z muzea v dolnosaském Bramsche, které má velkou expozici starověkého pirátství.

Od známých metel Karibiku a dalších moří se starověcí piráti asi nejvíce lišili tím, že se většinou nezabývali přepadáním a vylupováním lodí na moři. Lodi tehdy většinou pluly podél pobřeží a jejich posádky se na noc obvykle utábořily na pevnině, na niž vytáhli i svou loď.

Podle toho vypadalo i tehdejší „pirátění“. Námořní lupiči v prvé řadě přepadali města a vsi na pobřeží a plenili je. Se svými loděmi pak mohli rychle uniknout. „Podobných loupežných výprav používali i tehdejší vládcové. Protože tak si mohli doplnit svou válečnou pokladnu,“ konstatuje historička. Piráti prý často pracovali na jejich objednávku – byli najímáni podobně jako žoldnéři.

Při pirátských výpravách v antice často nešlo o zlato, o perly, o drahokamy, ba ani o peníze. Cílem námořních lupičů bylo nalovit co nejvíce lidí. Ti se dali nejlépe zpeněžit jako otroci.

Výsledkem bylo, že řada významných antických měst včetně Atén a Říma nevyrostla u břehů moře, ale o kus dál ve vnitrozemí. Bylo to přece jen bezpečnější.

Tato města měla své přístavy (aténský Pireus, římská Ostia), které byly s městem někdy spojeny pomocí opevnění. Takovým byly třeba aténské Dlouhé zdi. „Zdá se, že ve starověkém Řecku bylo pirátství rozšířené a že bylo považováno za zcela čestný způsob získání obživy,“ konstatuje Bjørn Møller, dánský expert na starověké pirátství.

Ostatně samo slovo pirát má řecké kořeny. Odvozuje se od slova peiráomai. Tak byli označováni ti, kdo se snažili loupit nikoli pro vládce, nýbrž pro osobní zisk. Z peiráomai se později stali peiratēs čili lupiči. Tento posun ukazuje, že pohled na piráty a jejich „čestný způsob obživy“ se postupně měnil i v Řecku.

Časem se piráti stali tak silnou metlou, že se zdálo, že ani nejsilnější státy si s nimi neporadí.

Zajatcem pirátů se stal na nějaký čas i proslulý Gaius Julius Caesar. Jakmile se však vykoupil z jejich rukou, tvrdě si to s nimi vyřídil. S několika loděmi a pěti sty legionáři přepadl jejich hnízdo a zajaté piráty nechal ukřižovat.

Ještě více než deset let však Římané námořní lupiče víceméně tolerovali. Skončili s tím, když piráti z maloasijské Kilikie přepadli jejich přístav Ostia, který sloužil k dovozu obilí do lidnatého velkoměsta. Piráti přístav vyplenili a unesli dva senátory.

Zúčtoval s nimi Gnaeus Pompeius Magnus, jiný známý římský vojevůdce a později Caesarův hlavní soupeř. Ironií osudu je, že když ve víru římských občanských válek pirátství opět ožilo, byl za jeho vůdce označován Pompeiův syn Sextus. I on byl však rozdrcen a nad Středomořím pak na několik staletí zavládl Pax Romana, římský mír, v němž pro piráty už nebylo místa.