Článek
Trepanace měla původně léčit rány v oblasti hlavy, tvrdí David Kushner, neurolog z Univerzity v Miami na Floridě. Pokud někdo utrpěl úder do hlavy, sloužila k tomu, aby se z rány odstranily úlomky kostí a uvolnil se tlak na mozek, který následkem traumatu často otéká.
Vědci neobjevili důkazy poranění hlavy na každé zkoumané lebce. Je tedy možné, že ji dávní chirurgové používali i k léčbě chronických migrén nebo duševních nemocí. Trepanované lebky se nalézají po celém světě, ale v Peru, kde je podnebí suché a tím ideální pro konzervaci kostí, se jich vyskytují stovky.
Úžasná úspěšnost
David Kushner se kvůli nové studii spojil s Johnem Veranem, bioarcheologem z Tulaneovy univerzity v New Orleans, a Annou Titelbaumovou, bioarcheoložkou z Arizonské univerzity ve Phoenixu. Rozhodli se systematicky mapovat úspěšnost trepanace napříč časem. Zkoumali 59 lebek z jižního pobřeží Peru z let zhruba 400 – 200 př.n.l., 421 lebek z vrchoviny uprostřed země z let 1000-1400 n.l. a 160 lebek z okolí Cuzca, hlavního města incké říše, zhruba z let 1400 až 1550 n.l.
Pokud kost kolem rány nevykazovala známky hojení, pak je jasné, že pacient zemřel buď během operace nebo těsně po ní. Hladká kost kolem otvoru znamená, že pacient přežil ještě měsíce nebo dokonce léta po zákroku.
„Výsledky byly úžasně zajímavé,“ řekl Kushner pro časopis Science. V nejstarší skupině přežilo operaci jen 40 % pacientů, v další skupině už se úspěšnost zvedla na 53% a během období incké říše pak vystoupala na 75 a postupně až na 83 %, jak vědci uvedli v článku v časopise World Neurosurgery. Badatelé nakonec do vzorků přidali i lebky z let 1000 1300 a oblasti severních hor, kde přežilo dokonce 91 % pacientů).
Technika dávných operatérů se během času lepšila. Otvory se zmenšovaly, používalo se méně řezání nebo vrtání a zaváděly se šetrnější postupy, které snižovaly riziko proděravění tvrdé mozkomíšní pleny a následné infekce v mozku.
„Jsme tu svědky více než tisíce let zdokonalování metod,“ řekl Corey Ragsdale, bioarcheolog z Illinoiské univerzity, který se na studii nepodílel. „Nebylo to o štěstí… tito operatéři byli skutečně velmi zruční.“ Někteří pacienti přitom procházeli i několika trepanacemi – na jedné lebce z incké éry byly objeveny stopy po pěti zhojených operacích.
Operace se nepovedla vždy, ale pacient měl velkou šanci
Na bitevním poli se umíralo víc
Kushner a Verano potom výsledky z Peru srovnávali s operacemi lebky u vojáků během války Severu proti Jihu v letech 1861-1865, kdy se používaly velmi podobné metody. Lékaři se na bitevním poli také snažili odřezávat kost, aniž by poškodili mozkomíšní pleny. Podle zdravotnických záznamů z občanské války operaci lebky nepřežilo až 56 % pacientů, na rozdíl od maximálně 25 % z doby říše Inků.
Některé rozdíly v míře přežití jdou samozřejmě na vrub druhu utržených zranění, řekla magazínu Science Emanuela Binellová, neurochiruržka z Bostonské univerzity, která studovala trepanaci ve staré Číně. „Zranění, která utrpěli vojáci v občanské válce v 19. století, byla velmi odlišná od těch z časů Inků,“ vysvětluje.
Mnoho vojáků utrpělo střelné rány z pušek nebo děl, které bylo třeba rychle ošetřit v přeplněných a nehygienických polních nemocnicích, kde se rychle šířily infekce. I podle Binellové je ale umění dávných inckých chirurgů prostě úžasné. „Lékařské umění těchto starých kultur je třeba obdivovat,“ dodala.