Článek
„Je pravda, že školský rejstřík při posuzování žádostí dnes postupuje odpovědněji, než tomu bylo v minulosti. Nelze však říci, že by to znamenalo nějaké razantní zamítání žádostí,“ řekl Právu před časem tehdejší náměstek ministryně školství Stanislav Štech, který už nyní stanul v čele resortu. Podle aktuálních údajů z ministerstva školství už o razantním zamítání hovořit lze.
Ještě loni ministerstvo zamítlo pět žádostí z 53, přičemž část projektů se nakonec neuskutečnila z jiných důvodů. Letos se však sešlo na ministerstvu 48 žádostí, dosud bylo schváleno 20 z nich a 23 zamítnuto. O zbývajících pěti se ještě rozhoduje.
Přitom po vzdělávání mimo státní školství je v poslední době poptávka. V roce 2010 bylo jen 72 soukromých škol a v nich 5710 dětí. V minulém školním roce bylo soukromých škol 145 s 10 057 žáky. Z letošního celkového počtu 4140 všech základních škol, které navštěvuje 900 tisíc žáků, je soukromých 180.
Vzdělává se v nich 11 949 dětí, tedy dvojnásobek proti situaci před sedmi lety.
Rodiče chtějí, aby škola pracovala s dětmi individuálně.
Soukromých škol přibývá i přesto, že na jejich chod musí rodiče přispívat, nejčastěji zhruba tisícovkou měsíčně. Někde ovšem vyjde školné jen na pár stovek, ojediněle je zase školné mnohem vyšší – mezi 20 až 30 tisíci měsíčně.
Kromě běžných soukromých existuje i několik škol, které formálně neexistují. Většinou vznikly tak, že si skupina rodičů na vlastní pěst našla prostory a učitelky, které si kompletně, bez státních dotací, platí. Děti jsou pak vedeny v režimu domácího vzdělávání, což obnáší pouze to, že se dítě ve spádové škole nechá každý půlrok přezkoušet, jestli není zanedbáváno.
Takové komunitní školy se ve statistikách nevyskytují. Loni bylo vedeno v domácím vzdělávání 1339 dětí, před šesti lety jich bylo 481.
Hospodárnost vs. zájem rodičů
Podle zákona se při schvalování žádostí o zřízení soukromé školy bere v potaz Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2015 až 2020.
Podle ministra Štecha se na prvním místě posuzuje kvalita a hospodárnost. Soukromé školy zapsané do rejstříku totiž mají nárok na státní dotace, a pokud se v okolí vyskytuje veřejná škola s nenaplněnými kapacitami, pak to může být argument proti schválení nové soukromé školy.
Soukromé základní školy zpravidla nevznikají jako podnikatelský záměr, ale z popudu rodičů, kteří nejsou spokojení s tím, jak vypadá výuka a výchova v běžných veřejných školách. Mezi nimi jsou obrovské rozdíly, ovšem kvůli spádovým oblastem si rodič mnohdy nemůže vybírat.
V Praze se třeba hlásí do jedné z vyhlášených veřejných škol, která ani nevede žádný alternativní program, na dvě stovky prvňáků ročně. Spádových dětí je však jen desetina. Škola přijme 60 dětí a ostatním nezbývá, než se přihlásit do okolních spádových škol, které rodičům nevyhovují.
Pověst si daná škola vybudovala například i tím, že děti na prvním stupni nedostávají známky, ale slovní hodnocení. Všichni učitelé jsou vedeni k tomu, aby se s rodiči co nejotevřeněji bavili a problémy řešili bezodkladně. Rodiče jsou ochotni se kvůli zápisům přestěhovat do spádové oblasti, nebo uměle přehlašovat místo bydliště dítěte.
„Kontrasty nikdo z hlavy nevyžene“
Naopak v jiné nedaleké škole se rodič hned na prvním pohovoru před nástupem do školy dozví, že komunikace s třídním učitelem by měla probíhat elektronicky a zcela minimálně. Takový přístup si soukromé školy nemohou dovolit, obzvláště pokud si ji vybudovali rodiče sami. Pro zoufalé rodiče je to totiž čím dál častějším řešením. Podle Tomáše Feřtka ze vzdělávací společnosti EDUin je to jedna z cest, ke které rodiče upínají naděje.
„Skupinka rodičů obvykle obejde tak pět škol, a když si žádnou nevyberou, tak si založí vlastní. Bez výjimky je to tak vždycky,“ popsal Právu.
„Rodiče chtějí, aby se dítě něco naučilo, a co se naučí, aby mu bylo užitečné. A aby ta škola byla schopna pracovat s jeho individualitou. To je klíčový, všude stejný požadavek. V jedné komunitní škole ve Vrchlabí to definovali přesně: chceme respekt k individualitě dítěte a aby převažovala aktivita dítěte nad aktivitou učitele. Aby dítě pracovalo a nebylo to jen tak, že učitel něco řekne a dítě si to má zapamatovat,“ vysvětlil.
Podle něj jsou rozdíly mezi přístupy v běžných školách a soukromých tak kontrastní, že je „rodičům nikdo z hlavy nevyžene“. A pokud se praxe nezmění, trend zájmu o soukromé školy, které jsou ovšem finančně náročné, bude pokračovat.
Štech ale odmítá, že by ministerstvo školství vůči soukromým školám vedlo válku. Oficiálně je ministerstvo vnímá jako vhodný doplněk vzdělávací sítě. Připomněl, že ministerstvo odvrátilo původní záměr z roku 2014 snížit soukromým školám dotace. „Naopak se v posledních letech do normativů pro soukromé školy promítá navýšení z titulu zvyšování odměňování ve veřejném školství,“ poznamenal.
