Článek
Voyager 1, jedna ze dvou lodí NASA vypuštěných před 44 lety a nyní nejvzdálenější objekt vytvořený člověkem ve vesmíru, stále funguje a posílá nové údaje na naši planetu, píše vědecký server Science Daily.
Tým astrofyziků z Cernellovy univerzity v americkém státě New York tvrdí, že to, co nově odhalila, je „hukot“ vycházející z plynů tzv. mezihvězdného média. To se nalézá v bodě, kde interaguje se samým okrajem prostoru, kam až dosahují solární větry.
| Mezihvězdným médiem je míněna přehřátá plazma přítomná v centru kupy galaxií. Tento plyn se zahřívá na teplotu řádově 10 až 100 megakelvinů a skládá se především z ionizovaného vodíku a helia. |
Data jsou sondou Voyager posílána zpět na Zemi velmi pomalu, podle autorů studie navíc dané „hučení“ přímo neslyšíme, jelikož odeslaný signál byl velice slabý, upozorňuje The Daily Mail. Američtí vědci, kteří data o zvuku analyzovali, potvrdili, že signál nesoucí data byl tak slabý, že „bez manipulace to není slyšet“.
Nasa's Voyager 1 reveals sound of Interstellar space https://t.co/dSL6qm9buk
— MSN Ireland (@msnireland) May 11, 2021
Přístroje na sondě nicméně podle odborníků skutečně zaznamenaly „konstantní hučení či bzučení“ plazmy, zatímco zařízení putuje mezihvězdným prostorem.
Vrtulníčku na Marsu se podařil další let, NASA zveřejnila zvukový záznam
„Odhalené emise zvuku jsou velmi slabé a monotónní, protože to sonda poslala v úzké frekvenční šířce pásma. Detekujeme slabé, vytrvalé hučení mezihvězdného plynu,“ shrnula doktorandka z Cornellovy univerzity Stella Kochová Ockerová.
„Tato práce nám umožňuje pochopit, jak mezihvězdné médium interaguje se slunečním větrem a jak je mezihvězdné prostředí tvarováno,“ cituje ji Science Daily.
Zvýšená hustota
Samotný aparát Voyager 1 vyrazil (stejně jako „dvojče”, Voyager 2) v roce 1977, letěl rychlostí přibližně 61 152 kilometrů za hodinu, v roce 1979 prosvištěl kolem Jupiteru, poté kolem Saturnu koncem roku 1980 a již prošel tzv. heliopauzou, hranicí Sluneční soustavy s mezihvězdným prostorem. Do něj sonda vstoupila roku 2012, Voyager 2 v roce 2018.
| Heliosféra je obal částic obklopující Slunce. Podle České astronomické společnosti je to jakási „bublina“, vytvářená slunečním větrem, která sahá daleko za dráhu Pluta. Heliosféra končí tam, kde se vyrovnává tlak solárního větru s tlakem okolních hvězd. |
|---|
| Její helioplášť je prostor, ve kterém působí magnetické pole Slunce a kde se sluneční vítr pohybuje nadzvukovou rychlostí. Okraj heliopláště se nazývá heliopauza - za touto hranicí sluneční vítr zpomaluje pod hranici rychlosti zvuku. Magnetické pole Slunce tam dále nepůsobí, tudíž lze heliopauzu označit jako pomyslnou hranici Sluneční soustavy. Tato teoretická hranice je zhruba 18 miliard kilometrů daleko. |
„Dvojka“ nedávno pomohla zjistit, že jak se posouvá dál od Sluneční soustavy, hustota kosmického prostoru se zvyšuje. Podle agentury Reuters podporují údaje o zvyšující se hustotě vesmíru při vzdalování se od našeho hvězdného systému i zjištění ze sondy Voyager 1.
Jak se sonda Voyager vzdaluje od Sluneční soustavy, hustota vesmíru roste
Obě sondy Voyager se nacházejí v mezihvězdném prostoru a od našeho planetárního systému se pořád vzdalují. Pomyslnou hranici Sluneční soustavy překonaly, převažujícího vlivu Slunce nad vlivem jakéhokoli jiného objektu se však ještě dlouho nezbaví, byť jsou v oblasti, kde už solární vítr prakticky ustal.
Převažující vliv gravitace Slunce má totiž podle vědců končit až za vnějším okrajem hypotetického Oortova oblaku, který tvoří množství malých objektů. Šíře oblaku není přesně známa, ale odhaduje se, že začíná ve vzdálenosti kolem 1000 astronomických jednotek (AU), tedy téměř 150 miliard kilometrů od Slunce, a dosahuje až do 100 000 AU.
Jedna AU je vzdálenost Země ke Slunci (tj. 150 milionů km). Např. Voyageru 2 tak teoreticky potrvá ještě 300 let, než se dostane na vnitřní okraj Oortova oblaku a dalších 30 tisíc let, než z oblaku vyletí.
