Sonda Voyager 2 už je stabilní a normálně komunikuje se Zemí, raduje se NASA

Laboratoř v americké Pasadeně minulý týden uvedla, že se ve Voyageru 2 spustil jeden z autonomních protokolů pro ochranu při výskytu nějakého problému.

Obě sondy mají naprogramovaných více bezpečnostních postupů, které jim umožňují učinit automaticky kroky k vlastní ochraně, pokud nastanou okolnosti, jež mohou vést k poškození.

Podle expertů JPL rozbor telemetrických údajů odeslaných ze sondy, která i tehdy určitým způsobem komunikovala, ukázal, že nevysvětlené zpoždění v realizaci manévrovacích příkazů na dálku nechtěně způsobilo činnost dvou energeticky náročných systémů.

Sonda tím pádem překročila mez dostupné energie. Ochranný software pak nejspíše vypnul vědecká zařízení Voyageru 2, aby se deficit energie srovnal.

Podle poslední zprávy zveřejněné nyní na webu laboratoře NASA sonda pokračuje v zasílání údajů na Zemi. „Vědecké týmy aktuálně hodnotí stav přístrojů po jejich krátkém vypnutí,” uvedla JPL s tím, že se tedy zřejmě obnovil běžný provoz.

Spojené státy vyslaly aparáty Voyager 1 a 2 do hlubokého vesmíru v roce 1977, každý jiným směrem, nejprve 20. srpna Voyager 2 a pak 5. září Voyager 1. Druhá vypuštěná sonda (Voyager 1) se pohybuje vyšší rychlostí, proto je nyní dále od Země než jeho „dvojče“ a do mezihvězdného prostoru se dostala o několik let dříve.

Voyager 2 je v současnosti podle NASA zhruba 18,5 miliardy kilometrů daleko od Země. Při komunikaci rychlostí světla se signál k sondě dostane zhruba za 17 hodin a stejně dlouho trvá, než se vrátí odpověď.

Obě sondy Voyager se už nacházejí v mezihvězdném prostoru a od našeho planetárního systému se pořád vzdalují. Pomyslnou hranici Sluneční soustavy překonaly, převažujícího vlivu Slunce nad vlivem jakéhokoli jiného objektu se však ještě dlouho nezbaví, byť jsou v oblasti, kde už solární vítr ustal.

Převažující vliv gravitace Slunce má totiž podle vědců končit až za vnějším okrajem hypotetického Oortova oblaku, který tvoří množství malých objektů.

Šíře Oortova oblaku není přesně známa, ale odhaduje se, že začíná ve vzdálenosti kolem 1000 astronomických jednotek (AU), tedy téměř 150 miliard kilometrů od Slunce, a dosahuje až do 100 000 AU.

Jedna AU je vzdálenost Země ke Slunci (tj. 150 milionů km). Voyageru 2 tak teoreticky potrvá ještě 300 let, než se dostane na vnitřní okraj Oortova oblaku, a dalších 30 tisíc let, než z oblaku vyletí.

Zajímavé je, že na pomyslném předělu mezi naší soustavou a mezihvězdným prostorem, v tzv. heliopauze, přístroj identifikoval nezvykle vysoké teploty.