Sobi se na Špicberkách zmenšují. Co za to může?

Jediný zdomácnělý jelenovitý sudokopytník vystupuje v nejrůznějších příbězích ze zmiňované nehostinné části světa, od pradávných severských ság přes pohádky dánského vypravěče Hanse Christiana Andersena, dnes považované spíše za ukázky fantasy žánru, až po současné špionážní filmy.

Ostatně od roku 1823 táhnou létající sáně Santa Clause, plné vánočních dárků pro hodné děti, noční oblohou sobi. Původně jich bylo osm, o sto let později k nim do spřežení přibyl devátý, Rudolf s červeným čumákem.

Na drsné severské prostředí se sobi dokázali adaptovat hned několika způsoby. Dlouhá srst s dutými pesíky a překvapivě hustou podsadou je chrání před silnými mrazy i sněhovými bouřemi. Osrstěné nozdry vedou do nosní dutiny s velkou vnitřní plochou, v níž se vdechovaný studený vzduch nejprve ohřeje tělesným teplem, než se dostane do plic.

V létě, kdy tundra bývá rozbahněná, pomáhají sobům roztažitelná kopyta neuváznout v bahně tím, že rozkládají hmotnost zvířete na větší plochu. Na měkkém sněhu fungují sobí paznehty jako účinné sněžnice.

Uvádí se, že sob mívá až třikrát větší nášlapnou plochu kopyt než jelen stejné velikosti. Naopak, jestliže se sobi pohybují po tvrdém sněhu nebo ledu, zasekávají do něj hrany paznehtů jako horolezci stoupací železa (mačky).

Současně končetiny umožňují sobům dostat se i silnou sněhovou vrstvou až k oblíbené potravě – lišejníkům, hlavně ke světle zbarvené dutohlávce sobí. Finští biologové dlouholetým sledováním prokázali, že sobi spásáním a zadupáváním mění vegetaci do té míry, že v ní následně převládají malé zakrslé keře, obnažená půda a právě keříčkovité dutohlávky.

Britští výzkumníci potvrdili, že sobi vidí větší část ultrafialového spektra než jiní savci, takže ostře vnímají i moč na sněhu nebo světlou kůži predátora. Severští kopytníci vytvářejí v těle zvláštní látku, která dokáže štěpit v lišejnících a mechorostech přítomný celulóze podobný škrob lichenin na glukózu.

Sobi jsou jediní jelenovití, u kterých se pyšní parohy obě pohlaví. Obloukovité a silně rozvětvené paroží zdobí zploštělé přední výsady, kterými si zvířata pomáhají při hledání potravy odhrabovat sníh.

V obrovském areálu rozšíření vytváří sob hned několik poddruhů, lišících se velikostí, zbarvením, mohutností a tvarem paroží a chováním. Platí přitom, že severněji žijící jedinci bývají světlejší a sobi vyskytující se na ostrovech bývají menší než zvířata osidlující pevninu.

Vůbec nejmenší soby najdeme na Špicberkách, severském souostroví patřícím Norskému království. Tamější zvířata obou pohlaví dosahují ve srovnání s jinými soby méně než poloviční hmotnosti a v kohoutku měří 80 cm. Naproti tomu běžní sobi bývají v kohoutku 85–150 cm vysocí.

Předpokládáme, že na odlehlé Špicberky se sobi dostali ze severu Evropy. Protože na norském souostroví žijí již více než 5000 let, přizpůsobili se tamějšímu prostředí s výjimkou ledovce. Od ostatních sobů rozeznáme špicberský poddruh kromě menších tělesných rozměrů také podle nápadně krátkých nohou a malé kulaté hlavy. Sobi z arktických Špicberků představují vůbec nejseverněji žijící býložravé savce na světě.

Od 60. let 19. století do roku 1925 byli sobi na souostroví Špicberky loveni ve velkém pro maso a kožešiny. Po zavedení ochrany se zdecimovaná populace začala pomalu obnovovat, takže dnes osidluje na 10 000 zvířat.

Na první pohled jsou špicberští sobi na rozdíl od většiny žijících sobů v pohodě. Z drastického úbytku se, aspoň pokud jde o početnost, stačili za téměř sto let vzpamatovat.

Norští a britští vědci na Špicberkách od roku 1994 chytají a váží desetiměsíční sobí telátka. Protože je nezaměnitelně označí, mohou při dalším výzkumu zjistit, jakou hmotnost mají sobi jako dospělci.

Ukázalo se, že za šestnáct let se hmotnost dospělých špicberských sobů snížila z 55 kilogramů na 48 kilogramů. Odborníci jsou přesvědčeni, že za tímto stavem jsou faktory – a všechny souvisejí se změnami podnebí.

Na Špicberkách leží sníh osm měsíců, takže se vegetace vyvíjí obvykle pouze v červnu a červenci. S tím, jak se letní teplota zvýšila o 1,5 °C, vytvoří otevřené plochy více rostlinné hmoty. Sobí samice se do podzimu více vykrmí a zabřeznou s více zárodky než v minulosti. Nicméně teplejší zimy s sebou přinášejí více srážek. Déšť dopadá na sněhovou pokrývku, kde zmrzne. Ledová krusta výrazně sníží sobům dostupnost potravy pod sněhem. A výsledek?

Sobi hladovějí, samice častěji potratí nebo rodí mláďata s mnohem menší hmotností. Přitom díky mohutné a husté zimní srsti i podvyživení a hladovějící sobi vypadají na první pohled jako zdravá zvířata.

Navíc z pohledu ochrany přírody povzbudivé zjištění, že počet špicberských sobů roste, současně znamená, že zvířata musejí v zimě čelit zvýšené konkurenci o potravu ze strany jiných sobů.

„Může se stát, že v Arktidě bude již v blízké budoucnosti více sobů, ale budou mít nižší hmotnost. V tvrdých severských podmínkách pak budou méně životaschopní,“ zdůrazňuje vedoucí badatelského týmu Steve Albon z Ústavu Johna Huttona ve skotském Aberdeenu. „Nechci malovat čerta na zeď, ale ledová krusta může vyvolat katastrofický úhyn sobů.“