Smrtící krvácivá horečka chaparé se může přenášet mezi lidmi

Horečka chaparé se projevuje podobně jako ebola. Způsobuje silné horečky, vnitřní krvácení a následné selhání orgánů. Vše nasvědčuje rovněž tomu, že je chaparé podobně smrtící jako ebola, jejíž nejhorší kmeny dosahují smrtnosti až 60 procent (neexistuje žádná přesná definice, kdy virus nazývat smrtící, odborníci tak však hovoří o virech se smrtností větší než 10 procent).

Poprvé se nemoc způsobovaná do té doby neznámým arenavirem vyskytla v roce 2003 v centrální Bolívii v oblasti zvané Chaparé. Na člověka se virus pojmenovaný Chapare mammarenavirus přenesl pravděpodobně z hlodavců. V roce 2003 se jím nakazilo pouze několik lidí a jeden z nich zemřel.

V loňském roce došlo k nákaze nejméně pěti lidí. Nakažení byli dva pacienti a tři zdravotníci. Později jeden z pacientů a dva ze zdravotníků na chaparé zemřeli. Pro vědce, kteří nákazu zkoumali, je však nejpodstatnější zpráva, jak se lidé nakazili.

Experti CDC, kteří byli vysláni do oblasti nemoc prozkoumat, tento měsíc na zasedání Americké společnosti pro tropickou medicínu uvedli, že v případě nákazy zdravotníků (ošetřujícího lékaře, gastroenterologa a zaměstnance záchranky) došlo k přenosu z člověka na člověka. Všechny ostatní možnosti vědci vyloučili.

Kvůli horečce chaparé není důvod obávat se celosvětové pandemie jako v případě nového koronaviru SARS-CoV-2. Podobné krvácivé horečky se šíří o poznání pomaleji. Je to dáno tím, že jasné symptomy se narozdíl od respiračních chorob objeví záhy po nakažení. Ve většině případů je navíc k nakažení nutné přijít do styku s tělními tekutinami infikovaného člověka. Vyspělejší zdravotnické systémy pak mají více času šíření podobné nemoci podchytit.

I přesto mohou mít epidemie krvácivých horeček (například eboly) na svědomí i desítky tisíc životů. Zejména v okamžiku, kdy se méně robustní zdravotnický systém zhroutí kvůli nakažení zdravotnického personálu, který do kontaktu s tekutinami infikovaných lidí přijde velmi pravděpodobně.

Špatnou zprávou však je, že 21. století bude nejspíše stoletím nových virů, způsobujících někdy i smrtící onemocnění. „Začíná to být mnohem častější. Obyčejně to zhruba bylo tak, že se ročně objevily dva či tři nové viry, které jsme viděli poprvé v životě. A většinou to byly slepé uličky,“ uvedl pro server LiveScience Colin Carlson z univerzity v Georgetownu. Věnuje se studiu zoonóz, tedy nemocí zvířat přenosných na člověka.

Přenesení viru ze zvířete na člověka je velmi málo pravděpodobné. Zjednodušeně řečeno, virus k tomu musí mít dostatečný počet příležitostí. Viry, jež cirkulují ve zvířecích populacích, které žijí v blízkosti člověka, těch příležitostí dost mají. Podle Carlsona navíc změna klimatu způsobuje, že jsou divoká zvířata více nemocná, a postupné likvidování jejich přirozeného prostředí vede k dalším kontaktům s člověkem.

„Realita je taková, že viry způsobující krvácivá onemocnění jsou všude,“ uvedl Carlson. „Nutí vás to přemýšlet, zda to není věc, které jsme svědky 10 let předtím, než se objeví něco většího,“ dodal pochmurně vědec.

Na mysli měl hrubý odhad doby, kdy se viry vyvolávající závažná onemocnění nejprve projeví několikrát pouze lokálně, než se po řadě let adaptují a u lidí uchytí. Původní SARS se poprvé objevil v roce 2002 a nakazily se jím tisíce lidí, příbuzný MERS udeřil v roce 2012 a zabil 866 lidí z 2519 potvrzených nakažených. V roce 2020 probíhá celosvětová pandemie SARS-CoV-2.

Ohniska eboly se objevila od roku 1976 do roku 2012 čtyřiadvacetkrát a zemřelo při nich 1590 lidí. V roce 2013 vypukla epidemie, která se rozšířila do několika zemí a z 28 646 nakažených lidí jich zemřelo 11 323. Od té doby epidemie eboly probíhají každoročně.

Carlson přesto na závěr uvádí ještě jednu dobrou zprávu. Vědci po celém světě jsou dnes obecně mnohem rychlejší v identifikování nemoci a lokalizování ohnisek. Ještě před deseti lety, uvedl Carlson, by vědci tak brzo po nakažení pacientů nedokázali určit, že šlo o horečku chaparé a jak se rozšířila.