Článek
Slunce je pod drobnohledem NASA 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. V posledních pěti letech byla jeho aktivita monitorována sekundu po sekundě.
Vědci díky tomu například na konci roku 2014 zachytili jednu z největších slunečních skvrn od roku 1995. Úkaz odborně nazývaný AR 12192 je veliký jako planeta Jupiter a způsobila na Slunci mohutné magnetické erupce. [celá zpráva]
BEZ KOMENTÁŘE: NASA odhalila obří skvrnu na Slunci velkou jako JupiterVideo: NASA Solar Dynamics Observatory
Stejně tak mohli v NASA pozorovat opakující se sluneční erupce. Tyto prudké výbuchy ve sluneční atmosféře s energií rovnající se miliardě megatun TNT jsou fascinující.
Projekt Solar Dynamics Observatory je pro vědce nesmírně důležitý. Slunce totiž díky němu mohou zkoumat v různých vlnových délkách, a tedy při různých teplotách. Jsou tak schopni detailně analyzovat vznik erupcí nebo sledovat, jakým způsobem se ohřívá sluneční atmosféra. Ta je až tisíckrát teplejší než jeho povrch.
Fascinující podívaná na Zemi
Dechberoucí podívanou dokáže Slunce vytvořit i na Zemi. Evropská vesmírná agentura (ESA) v lednu ukázala, jak vidí astronauti polární záři z vesmíru. [celá zpráva]
Polární záře zachycená na časosběrném videu z vesmíruVideo: ESA
Barevný rej světel tvoří ve vysoké atmosféře masivní erupce (protuberance) slunečních skvrn. Při nich mrak částic slunečního větru letí vesmírem, až se během své cesty potká s magnetickým polem Země.
Průzkum Slunce začal v padesátých letech
Slunce fascinuje lidstvo odjakživa. Teprve na konci padesátých let minulého století však byla do vesmíru vypuštěna první sonda, která měla za úkol provádět jeho pozorování.
Mezi lety 1959 a 1968 vyslali Američané celkem pět sond Pioneer. Těm se podařilo jako prvním v historii změřit sluneční vítr a magnetické pole Slunce.
Další velký pokus o přiblížení se samému centru sluneční soustavy se uskutečnil v 70. letech, kdy byla vyslána sonda Helios 1. Ta se kromě pozorování a měření slunečního větru zaměřila také na měření sluneční korony.
Sonda Helios 1 byla společným projektem Američanů a Němců. Pozorovací mise se uskutečnila z oběžné dráhy Merkuru.
Pole modré planety jej odrazí dál do vesmíru, část částic ale zůstane v atmosféře. Ty jsou pak po spirálách stáčeny směrem k magnetickým pólům Země. Sluneční vítr působí vzájemně s atmosférou, zpravidla ve výškách od 80 do 1000 km nad zemským povrchem, výsledkem je pak polární záře.