Slavný stalingradský sniper Vasilij Zajcev se vyučil na veverkách

Zajcevovy činy se dvakrát staly námětem pro film. V roce 1992 byly inspirací pro snímek Andělé smrti, který natočil Jurij Ozerov, ale Zajcevův příběh – a hlavně jeho údajný duel s německým sniperem majorem Königem během bitvy o Stalingrad – proslavil především hollywoodský film režiséra Jacquesa Annauda Nepřítel před branami (2001).

Kolem Zajcevovy postavy vyrostly během války různé příběhy. Souboj s německým odstřelovačem byl hlášen v mnoha válečných novinových článcích a rozhlasových vysíláních. Jejich popis se různil a dnes už zřejmě nelze oddělit pravdu a mýtus. Nicméně před 70 lety byl po bitvě o Stalingrad Zajcev národním hrdinou, jehož schopnosti a odvaha byly neoddiskutovatelné.

V létě 1942 dosáhlo impérium nacistického Německa svého největšího rozmachu a jeho armády ovládaly téměř takovou část Ruska jako pustošivé Čingischánovy hordy ve 13. století. Byl přijat Modrý plán, jehož cílem bylo „konečné zničení zbývající živé síly Sovětů a odejmutí nejdůležitějších zdrojů válečného hospodářství… V každém případě je třeba podniknout pokus dosáhnout Stalingradu, nebo ho aspoň dostat pod účinek těžkých zbraní tak, aby přestal být střediskem zbrojení a dopravy“.

Sovětské vrchní velení rozhodlo, aby se Rudá armáda stáhla do strategicky výhodného prostoru v ohybu Volhy. Řeka se měla stát konečnou stanicí a Stalingrad definitivně posledním centrem obrany. Stalin maršálu Timošenkovi 12. července 1942 řekl: „Nařizuji vytvořit Stalingradský front. Město samotné bude bránit 62. armáda až do posledního muže.“

Rychlý a často zmatený ústup Sovětů vedl Hitlera k přesvědčení, že Rudá armáda je blízko ke zhroucení. Vydal nový rozkaz – nikoli už pouhý postup k Volze a zničení stalingradských zbrojních továren, ale toto město dobýt a obsadit.

Paulusova armáda zahájila útok 21. srpna. Dva dny nato svrhla nacistická letadla na město tisíc tun bomb, jež zabily 40 tisíc obyvatel. Následné dělostřelecké bombardování změnilo Stalingrad v hrozivou pevnost. Začala neúprosná bitva mezi troskami domů, škol, obchodů a továrních hal. Brutální boje z bezprostřední blízkosti byly vedené ve sklepech a kanálech puškami, bodáky, ručními granáty a dokonce polními lopatkami. Nikomu nebyla poskytována sebemenší milost.

Od 12. září byl novým velitelem 62. armády jmenován odvážný, strategicky nadaný a mimořádně houževnatý generál Vasilij Čujkov. Jeho heslo „Čas je krev“, kterým chladnokrevně změnil staré americké rčení, se stalo leitmotivem pro přežití města. „Musíme získat čas, abychom mohli přisunout zálohy, čas, abychom Němce vyčerpali,“ říkával svým velitelům. „Město ubráníme, nebo při tom padneme. Za Volhou pro nás není země.“

Mnohokrát rozhodovaly pouhé hodiny. Jeden z osudových momentů bitvy nastal 14. září 1942 v průběhu přepravy 13. gardové střelecké divize, jíž velel hrdina občanské války ve Španělsku generál Alexandr Rodimcev. Jeho vojáci vyrazili na zteč po strmém břehu rovnou po přechodu Volhy a jejich obětování zabránilo Němcům dobýt útokem z chodu střed Stalingradu. Z původního počtu 10 000 přežilo boj pouze 320 vojáků.

A právě v těchto kritických dnech se na bojišti objevil i tehdy 27letý Vasilij Zajcev. Společně s dalšími posilami byl v noci 22. září 1942 – jako příslušník střeleckého pluku 284. divize 62. armády – přepraven přes Volhu. Ihned po svítání zasáhl do bojů v sousedství zdecimované Rodimcevovy divize.

Vzrůstem patřil nadpraporčík Zajcev k nejmenším vojákům, měřil jen málo přes 160 centimetrů. Narodil se v roce 1915 v rodině lesníka v obci Jelinka u Čeljabinska v Jihouralské oblasti. Na stránkách své knihy Zápisky odstřelovače (v roce 2012 ji u nás vydalo nakladatelství Mladá fronta) Zajcev vzpomínal, jak byl v dětství pro svůj malý vzrůst terčem mnoha narážek. Pouze jeho děd Andrej, který pocházel ze starého loveckého rodu, Vasjovi malou výšku nikdy nepřipomínal a raději se mu snažil předat své velké zkušenosti.

Mladičký Vasja se naučil umění stopování v tajze a stavět skrýše tak dobré, že ho ani děda nedokázal najít. Později se mu tyto schopnosti hodily proti dvounohým dravcům v sutinách Stalingradu…

Když jako dvanáctiletý ulovil do lasa divokou kozu, dostal od dědečka skutečnou zbraň – jednorannou brokovnici. „Stál jsem v pozoru v přítomnosti otce, matky, babičky, sestry i bratra, a děda mi ji pověsil na rameno,“ vzpomínal. „Byl jsem tak malý, že puška stála pažbou na zemi.“

Ve střelbě se pak neustále zdokonaloval při lovu na divokou zvěř, ale třeba i na veverky. Protože chtěl sestře darovat srst na zhotovení kožichu, musel ulovit 200 zvířátek s nepoškozenými kožíšky. Spotřeboval prý přesně 200 nábojů a většinu z těch veverek zasáhl do oka.

O střeleckých schopnostech vášnivého a zejména zdatného lovce Vasilije Zajceva se povídalo v širokém okolí.

Když v šestnácti letech absolvoval sedmitřídku, odešel na technický institut. V průběhu studií se jako komsomolec podílel na stavbě první a druhé vysoké pece v Magnitogorsku. Tam se mu zalíbila práce účetního a po zvládnutí kurzu se tři roky touto profesí živil. Další rok byl pojišťovacím inspektorem, než ho v roce 1937 povolali do armády. „I když jsem byl malý, přidělili mě k Tichomořskému loďstvu, což mě potěšilo,“ přiznává ve vzpomínkách.

Ve Vladivostoku začínal jako písař. Pak zvládl místní vojenskou hospodářskou školu a povýšil na finančního náčelníka. V této funkci ho zastihlo vypuknutí války. Byl starším bocmanem, což v armádě odpovídalo hodnosti nadpraporčíka. Několikrát žádal o odvelení na frontu, ale nadřízení mu vyhověli až na pátý pokus v létě 1942.

Když si velitelé mezi námořnickými dobrovolníky vybírali muže na doplnění svých jednotek, sahali po těch největších a nejsilnějších. O malého Zajceva nikdo nestál: „Potřebujeme dělostřelce, ne účetního!“

Nakonec byl zařazen právě jako účetní k velitelství praporu. Při jedné ze zastávek transportního vlaku na cestě do Stalingradu předvedl Zajcev kamarádům, že dokáže se zavázanýma očima rozebrat a opět složit kulomet Maxim. Na další zastávce přišel velitel praporu kapitán Kotov: „Prý se vyznáte v kulometech a podle papírů jste také vynikající střelec. Jak se jako účetní udržujete v kondici, když se na střelnici dostanete jednou za rok?“

„Opatrně, soudruhu kapitáne, možná jsem lepší střelec než vy,“ odpověděl Zajcev s překvapující drzostí.

Kotov však hozenou rukavici k souboji zvedl. Jeho pobočník odkrokoval třicet metrů a postavil na zem tři prázdné láhve. Kapitán vystřílel ze své pistole celý zásobník. Vcelku zůstala jediná z láhví. Ta však spadla a ležela hrdlem směrem ke střelcům – byla tudíž mnohem menším a obtížnějším terčem.

„Teď vy, bocmane. Uvidíme, co umíte,“ vyzval Kotov Zajceva a podal mu několika náboji znovu nabitou zbraň. „Vzal jsem pistoli a teatrálně ji zvedl, jako bych byl v 19. století a chystal se k souboji,“ popisoval Zajcev tento moment ve vzpomínkách. „Když jsem ji srovnal, jemně jsem stiskl spoušť a láhev čistě prostřelil skrze hrdlo.“

Kapitán zabručel, že jedna rána nic nedokazuje. Sundal čepici a umístil ji mezi rozbité láhve. Zajcev v rychlém sledu třikrát prostřelil rudou hvězdu na jejím vršku a chtěl pistoli vrátit. Kotov však zbraň odmítl a ohromenému námořníkovi naopak podal opasek a pouzdro: „Nadpraporčíku, přiděluji vám tuto pistoli a sto nábojů. Vítejte v našem praporu.“

Zatímco kamarádi Zajcevovi gratulovali, jakýsi pochybovač tvrdil, že měl štěstí. Jeden z námořníků ho však utřel: „Slyšel jsi někdy o uralských lovcích? Ne? Tak buď zticha, chytráku.“

Když byl bývalý námořník Zajcev o několik dnů později nasazen jako pěšák do bojů v ruinách Stalingradu, byla statistická „doba přežití“ průměrného vojáka několik dní. On však měl obrovské štěstí a stále unikal všem drápům smrti.

Po nelítostných bojích zblízka o jeden z továrních komplexů, kdy některé jeho části přešly několikrát z jedněch rukou do druhých, se Zajcev dostal do jakéhosi krytu a v důsledku vyčerpání usnul vestoje. Když se probral, ležel v naprosté tmě. Škrtnul zápalkou a zjistil, že všude kolem jsou mrtvá těla vlastních vojáků. Masový hrob!

Plížil se zoufale podél stěn. Narážel však jen na písek a dřevo. Nebylo cesty ven! Byl pohřben zaživa a udusí se jako moucha ve sklenici? Zapálil si cigaretu a zahlédl lopatku, kterou tam zřejmě nechali vojáci z pohřebního oddílu, když zahazovali mrtvé. Spása!

Po vytrvalém kopání se nakonec prolomil do prázdnoty, ale zjistil, že se nachází v německých pozicích. Naštěstí se po další divoké přestřelce zmocnili okolních prostorů opět Sověti a Zajcev se ocitl mezi spolubojovníky. Vstal z mrtvých.

Při jiném z bojů v sutinách města se Zajcev dostal do kontaktu s vojákem, který dokázal vždy jediným výstřelem umlčet kulomet. K rameni pokaždé přikládal pušku, na které byla jakási divná úzká trubka. Zajcev se chtěl k ostrostřelci přiblížit, vyjádřit obdiv a zjistit, jak se mu podařilo dostat se k takovému úkolu a jak by se i on mohl propracovat k takové jednotce. Byl však odehnán: „Vypadni, nevidíš, že na mě přilákáš palbu?“

Až po boji se dověděl, že ten chlapík byl odstřelovač Galifan Abzalov – tehdy ještě nemohl tušit, že se zakrátko stanou kolegy.

To způsobila až událost, která znovu potvrdila Zajcevovu pověst mimořádného čarostřelce (v té době měl na svém kontě už 32 zastřelených Němců standardní armádní zbraní). Toho dne odpočívalo po přestřelce několik příslušníků Zajcevovy roty v terénní proláklině, když po nich začal střílet německý těžký kulomet. Byl vzdálený asi 600 metrů a jeho obsluha svou palbou všechny přibila k zemi. Jeden z vojáků vysunul dělostřelecký periskop nad okraj kráteru a po chvíli vykřikl: „Vasjo, támhle je!“

„Rychle jsem se podíval,“ poznamenává Zajcev v pamětech, „zalícil a téměř bez míření jsem vypálil jednu ránu. Kulometčík se zhroutil, ale neuběhlo ani pár vteřin a objevili se další dva chlapi. V rychlém sledu jsem zabil každého z nich jedinou kulkou.

Náhoda tomu chtěla, že vše dalekohledem sledoval velitel divize Batjuk. Nařídil, aby mi dali odstřelovačskou pušku s optickým zaměřovačem a 21. října 1942 jsem byl oficiálně zapsán mezi sovětské odstřelovače. Od té doby bylo mým jediným úkolem dovést své schopnosti k dokonalosti.“

Každý sovětský odstřelovač musel denně dělat tzv. osobní skóre. Úspěšný zásah snipera měl být potvrzen vyplněným formulářem s popisem události, vlastním podpisem a podpisem svědka.

„Nikdy jsem si nepřipsal na pažbu jediný zářez, u kterého jsem si nebyl naprosto jistý, že cíl zemřel,“ tvrdí ve své vzpomínkové knize Zajcev. „I proto byly občas rozdíly v číslech udávajících mé skóre, která se dostala do armádních hlášení, a těch, která jsem si zapisoval do svého zápisníku. Někdy mé úspěchy zveličovali přímí pozorovatelé tím, že prostě spočítali, kolik ran jsem vypálil.

Tři výstřely pro ně znamenaly tři ‚zářezy‘. Samozřejmě neviděli můj cíl ani zdaleka tak jasně jako já, a neměli tak šanci zjistit pravdu. Jedině já jsem věděl, zda jsem skutečně zasáhl zamýšlený terč.“

I když samotný Zajcev ve vzpomínkách žádný konkrétní údaj o svém skóre kupodivu neuvádí, v dobové sovětské brožuře (1943) tvrdí, že v bojích o Stalingrad zneškodnil mezi říjnem 1942 a lednem 1943 celkem 242 ověřených cílů – především důstojníků a vojáků wehrmachtu, z toho bylo 11 německých sniperů.

Ve skutečnosti měl Zajcev na svém kontě zřejmě více zlikvidovaných nepřátel, ale svědecky nepotvrzené zásahy se do statistik nezapočítávaly. Podle některých sovětských pramenů zastřelil na 300, podle jiných dokonce přes 400 nepřátel. Onu slavnou historii o sniperském souboji s majorem Erwinem Königem však patrně vytvořila sovětská propaganda.

S tím, jak se zkazky o jeho činech šířily Sovětským svazem, se Vasilij rychle stal slavným. Byl pověřen vedením výcviku nových sniperů a žákům jeho odstřelovačské školy se říkalo „zajčata“. Opakovaně zdůrazňoval, že hlavní zásadou je odvaha, pozornost a sebeovládání. Vyvinul také některé taktické postupy, které jsou dodnes předmětem studia na vojenských akademiích.

V lednu 1943 velel Zajcev skupině třinácti odstřelovačů, jejichž úkolem bylo pomoci odrazit útok Němců. Při výbuchu miny byl těžce zraněn a načas oslepl. Byl převezen do Moskvy, kde podstoupil několik náročných operací a profesor Filatov mu zrak zachránil.

Na nemocničním lůžku se tehdy z rozhlasu dověděl, že obdržel nejvyšší vyznamenání Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu. Po uzdravení se vrátil na frontu a účastnil se ještě několika válečných operací. Napsal dvě brožury pro odstřelovače a dále se podílel na jejich výcviku.

Byl povýšen na kapitána a konec války přivítal v nemocnici v Kyjevě, kde se léčil z dalšího svého zranění. V tomto městě posléze zůstal, oženil se a dálkově vystudoval textilní institut. Později byl ředitelem strojírenského podniku a stal se i profesorem techniky na kyjevské univerzitě.

Legendární odstřelovač zemřel v prosinci 1991. Bylo mu 76 let. Pochovali ho na místním vojenském hřbitově. Jeho posledním přáním však bylo ležet vedle spolubojovníků ve Stalingradu (dnešním Volgogradu). To se mu splnilo v roce 2006, kdy byl jeho hrob exhumován a ostatky slavnostně uloženy na Mamajevom kurgane.