Školy by měly mít cvičení na krizové situace povinně a pravidelně, říká střelecký instruktor

Nějaké procento případů bude následovnictví. Děti nebo obecně lidé, kteří nejsou úplně psychicky v pořádku, chtějí být slavní a nějak se projevit. Chtějí být zapsaní do historie, tak zkouší opakovat čin z filozofické fakulty.

Celkově si myslím, že je to psychickou přípravou dětí a občanů. Když se podíváte na zprávy a všude jsou samé nehody, vraždy, ve filmech je neustále zabíjení, ti lidé to vidí každý den, tak se to pro ně stává normálním.

A když psychika není v pořádku, jsou rozložení, tak je jednoduché si vzít nějaký nůž a zopakovat, co jsem viděl ve zprávách nebo ve filmu. Je to tedy podle mě souhra toho, že lidé nejsou psychicky v pohodě, a toho, že se chtějí stát slavní.

Ano, za mě je to chyba. Nevím, jestli to stát dokáže nařídit, protože třeba zřizovatelem je obec. Nicméně jsem toho názoru, že cvičení by měla být povinná, a dokonce by měla být periodická, aby to nebylo jen tak, že si to někdo odškrtne, protože na to dostal grant. Že prošel jednou cvičením a má to za sebou. To je Potěmkinova vesnice. Přístup má být takový, že to máme umět.

Pedagogický sbor, ale můžou to být třeba zaměstnanci úřadu, by se na to měl pravidelně chystat. Oni dostanou nějakou nalévárnu z PowerPointu, něco se jim ukáže, ale za půl roku to zapomenou. A co si budeme povídat, jak to nemáte nacvičené, tak nevíte přesně, co udělat, když krizová situace nastane. Budete dlouho vzpomínat, co vlastně udělat, zamrazíte se, zvýší se vám tep a začnete panikařit. Protože nácvik neopakujete.

Otázkou je, jestli cvičit s dětmi nebo bez nich, protože se pak útočníkem může stát jeden z nich a bude vědět, co a jak se dělá. Když to ale budu cvičit s milionem dětí, tak třeba sice jeden, dva z nich mohou být potenciálními pachateli, ale zachráním výrazně větší množství lidí. Třeba s menšími dětmi se pracuje složitěji, mohou se bát, ale myslím si, že třeba hrou to udělat jde.

Chápu, že rozpočty jsou napjaté. Ředitelé jsou rádi, že mají na výplaty. Ale investovat do bezpečnosti našich dětí - což je to nejcennější, co máme - bychom měli. Věřím, že kdyby si škola takové cvičení naplánovala, tak se třeba na Doniu tatínkové po pětistovkách složí na zabezpečení školy.

Na cvičeních se často ptám lidí, když šetří na rozhlasech, cvičeních, bezpečnostním vybavení, kolik stojí život člověka nebo jejich dítěte. A oni zpravidla mlčí a koukají na mě s otevřenou pusou. Bavíme se tu o sto tisících, i kdyby milionu. Ale život penězi vyvážit nejde.

Ano. Nevěřím, že by to přestalo, spíš bude hůř. Musíme se připravit a umět rychle reagovat. Když rychle zareagujete, zachráníte životy.

Metodika bohužel není jednotná, je tu policie a pak soukromé firmy a každý to dělá jinak. To je škoda.

My, ale i další firmy stavíme na zkušenostech z USA, kde jsou útoky prakticky na denním pořádku. Máme několik modelů. Jeden je hodně základní, tedy jak poznat potenciálního útočníka mezi námi. Bavíme se teoreticky o tom, jak jednat při různých událostech. Potom se ale ti klienti učí také klasický postup: uteč, schovej se, bojuj.

Pak máme třeba blok, kde se klienti učí řešit agresivní situace, jak uklidnit člověka a umět pracovat s psychologií. A v závěru to převádíme do praxe, kde se už lidé učí přímo bránit v různých modelových situacích.

Ten člověk nemusí přijít s úmyslem střílet, ale může to být jen agresivní rodič, pacient, který chce řešit nějaké příkoří. Takovému člověku byste měli vycházet vstříc, nesnažit se být arogantní, asertivní, oponovat mu. I když vnitřně víte, že to může být problém, že to budete muset nějak řešit, tak se musíte snažit situaci zklidnit: „Ano, já vám rozumím, chápu vaši situaci, pojďme se na to spolu podívat a někomu zavolat.“ Během toho už můžete upozornit kolegy nebo zavolat policii.

V prvé řadě by ve všech institucích měl fungovat nějaký rozhlas nebo skryté alarmy, aby se okamžitě mohlo dát vědět, že se něco závažného děje. Posílání SMS může být zdlouhavé.

Pokud krizová situace typu aktivní střelec nastane, pomáhá schovat se někam, kam by zřejmě útočník nešel. Ve větším počtu lidí ale asi bude složitější se schovat do nějaké komůrky. Tedy, pokud něco slyším a mám možnost utéct, například jsem ve vyvýšeném přízemí a můžu vyskočit z okna, tak ano. Pokud nemám možnost utéct, tak bych se zamknul a zabarikádoval.

Poslední zásadou je bojuj, což je až v případě bezprostředního nebezpečí. Pak musíte bojovat s čímkoliv, co máte po ruce, něco po útočníkovi hodit, něčím ho praštit. Proto je důležité to mít nacvičené, abychom předem měli představu, co lze použít, a mít povědomí o svém okolí.

Ano, lidé si dnes více všímají svého okolí. Říkám, když je někdo podezřelý, i kdyby to měl být planý poplach, tak je lepší zavolat. Policie z toho pak má aspoň cvičení bez ztráty životů nebo něčí újmy na zdraví, může si to vyhodnotit a třeba něco vylepšit.

Je proto skvělé, že si lidé všímají. Nesmí se to ale překlopit do zneužívání a blokování tísňové linky. Není třeba volat policii, když má někdo jen bouli pod bundou.