Sen Martina Luthera Kinga se před 50 lety rozplynul s výstřelem

„Mám sen, že jednoho dne mé čtyři děti budou žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy kůže, ale podle charakteru,“ hřímal Martin Luther King v jednom ze stěžejních rétorických počinů 20. století.

Černí po boku bílých, rovnoprávně a v přátelství. Taková byla hlavní myšlenka tohoto legendárního projevu „I have a dream“ („Mám sen“). Luther King projev přednesl 28. srpna 1963 na schodech Lincolnova památníku během velkého pochodu na Washington za práci a svobodu.

„Toho dne nám připadalo, jako by jeho slova přicházela odkudsi shůry. Jako by k lidem, kteří stáli před ním, promlouval odtamtud. Nebe se otevřelo a my všichni jako bychom se proměnili,“ vyznala se jeho manželka Coretta ze svých pocitů z pochodu do Washingtonu.

Řeč si vyslechlo přes čtvrt miliónu lidí, stala se mezníkem v úsilí o ukončení rasové diskriminace v USA. V roce 1964 nejen za ni dostal King Nobelovu cenu míru.

Martin Luther King se narodil 5. ledna 1929 v Atlantě. Vystudoval teologii a získal doktorát. Nebyl to v rodině nijak zvláštní směr - Kingovi působili po tři generace jako duchovní. Sám Martin Luther nejprve působil jako farář místní kongregace v Montgomery v Alabamě.

Již během studií na přelomu 40. a 50. let se King seznamoval s principy nenásilného odporu indického duchovního a politického vůdce Mahátmy Gándhího, který se stal vzorem pro jeho vlastní politickou a aktivistickou činnost. Malcolm X ho kritizoval, že je příliš umírněný.

Byl vůdčí osobností v hnutí za občanská práva – Civil Rights Movement. K jeho umění přesvědčovat a strhnout masy mu pomáhala průprava kazatele. Požadoval především stejná práva pro všechny, ale důležité bylo i to, že při protestech a kladení požadavků bezpodmínečně vyznával absolutní nenásilí.

I po vražedných útocích rasistického Ku-klux-klanu se Afroameričané snažili povětšinou reagovat nenásilně a trpělivě, byť ne vždy se to dařilo.

„To byla zásluha doktora Kinga, který hnutí inspiroval duchem křesťanství a principy Mahátmy Gándhího. Bojovníci za občanská práva byli úspěšní. Prezident Kennedy získal černošské obyvatelstvo několika zákony proti diskriminaci na svou stranu a existují domněnky, že zavraždění Martina Luthera Kinga si objednali bělošští odpůrci zrušení segregace,“ uvádí Barbara Sichtermannová v knize Slavné páry.

Jak zmíněná kniha připomíná, důležitá byla i osobnost Kingovy ženy Coretty (1927–2006), která jej vždy podporovala – také zpěvem – a i po atentátu pokračovala v jeho úsilí o nenásilné protesty.

S Corettou (rozenou Scottovou) se oženil roku 1953. Poznali se v Bostonu v debatním klubu, oba nicméně pocházeli z Jihu – on z Georgie, ona z Alabamy. Měli čtyři děti: Yolandu, Martina Luthera, Dextera a Bernice.

„Osvobození černochů uvízlo v půli cesty. Diskriminace černých vypadala jako něco tak samozřejmého, že to Amerika ani nevnímala. Černí si nesměli sednout ve stejných kavárnách, kinech, autobusech, lázních ani na stejných lavičkách jako bílí, často pro ně byly vyčleněné úseky a číšníci a řidiči autobusů měli ve zvyku je ponižovat – natož úřady, policisté a soudci. ‚Normální‘ školy a univerzity byly pro ně uzavřeny, neměli volební právo a většina prestižních povolání pro ně byla nedostupná. Klub v Bostonu, kam chodili Martin a Coretta, byl otevřen pro černé i pro bílé, ale to byla výjimka, která byla konzervativním přívržencům segregace trnem v oku,“ píše Sichtermannová.

V polovině 50. let přišel jeho první skutečně výrazný úspěch na poli snahy o rovnoprávnost: roku 1955 na sebe totiž upozornil bojkotem autobusů v Montgomery, načež rok poté nařídil Nejvyšší soud zrušení rasové segregace v autobusech.

V roce 1963 pobyl krátce v birminghamském vězení, odkud napsal svůj známý dopis Letter from Birmingham Jail.

Po zavraždění amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho 22. listopadu 1963 afroamerické hnutí ztratilo nejvýznamnějšího spojence ve vládě.

Přesto další prezident Lyndon B. Johnson rok po Kingově nejslavnějším projevu podepsal zákon, který zakazoval rasovou diskriminaci v důležitých otázkách zaměstnání i vzdělání. V srpnu roku 1965 pak byla odstraněna další diskriminační opatření, a to přijetím zákona o volebním právu.

Velké oblibě se však King u prezidenta Johnsona netěšil, a už vůbec ne u tehdejšího šéfa CIA J. Edgara Hoovera. Podle něj King usiloval o komunistický převrat, měl kvůli tomu proto odposlouchávaný telefon. Na nic se ale zřejmě nepřišlo.

Jeho okupační stávky, demonstrace a veřejné projevy si zákonitě musely vybrat značnou daň na osobním životě. Po pumovém útoku na jeho dům žila rodina v neustálém strachu – ale jeho úsilí neustávalo.

Dne 4. dubna 1968 Martina Luthera Kinga zastřelil najatý atentátník James Earl Ray. Nečekaná smrt jej dostihla během pobytu v Memphisu ve státě Tennessee. Do města přicestoval postavit se za utiskované provozovatele místních technických služeb, jejichž hodinová mzda se pohybovala mezi 45 a 50 centy za hodinu.

Zavražděn byl během svého projevu na balkóně ve druhém patře memphiského motelu Lorraine. Vraha Raye policie dopadla na londýnském letišti Heathrow dva měsíce po atentátu. Okamžitě byl deportován do USA a odsouzen na 99 let.

Vražda Martina Luthera Kinga vedla k vypuknutí obrovských nepokojů v šedesáti amerických městech. Pohřbu se 9. dubna zúčastnilo více než 300 tisíc lidí. Prezident Johnson nikoli.

Coretta pokračovala v nenásilných protestech, v Alabamě založila Středisko pro nenásilné společenské změny. Obdržela rovněž mnohá vyznamenání.

Od roku 1986 je ve Spojených státech k uctění zásluh velkého bojovníka za svobodu zaveden státní svátek. Připadá vždy na třetí pondělí v lednu.

V souvislosti s Lutherem Kingem loni Novinky informovaly o odtajněném dokumentu FBI z dubna 1968, podle kterého měl řadu mimomanželských poměrů, účastnil se sexuálních orgií a byl napojen na komunistickou stranu. Server BBC tehdy ale k dokumentu uvedl, že neexistují žádné důkazy o tom, že byla některá z tvrzení ověřena. Mnohá obvinění se jeví jako zprávy o soukromých rozhovorech či jako informace z druhé ruky. [celá zpráva]