Šéfka rektorů: Bez peněz odliv mozků nezastavíme

Ministr školství v rozhovoru pro Právo uvedl, že docenti mají na vysokých školách o 20 až 25 tisíc víc, než pobírají v průměru učitelé v regionálním školství. A profesoři prý mají kolem sto tisíc. Nač si tedy stěžovat?

S problematikou platů na univerzitách je to komplexnější. Ano, máme profesory informatiky, kteří mají mzdy, o kterých pan ministr hovořil. Ale to není nikdy z institucionálních prostředků.

Vždycky to jsou peníze z mezinárodních grantů, z velké mezinárodní spolupráce nebo ze spolupráce v rámci aplikovaného výzkumu či třeba z výuky zahraničních studentů, kteří si za studium platí.

Nikdy to ale není tak, že by institucionální prostředky dokázaly vytvořit takovéto platy.

Jak tedy chápete, když ministr říká, že vysokoškolští učitelé jsou na tom lépe než politici?

Možná nejsem dost dobrá ve čtení vzkazů, ale znám realitu vysokých škol. Akademickým pracovníkům, kteří získají účelové prostředky zvnějšku, se mzdy pohybují výše. Ale pokud se podíváme na to, jaké části mezd tvoří institucionální prostředky, tak je to bohužel naopak. Naši akademičtí pracovníci utíkají do regionálního školství, třeba na střední školy. Tam je jim garantována vyšší mzda. A nejen naše škola čelí odlivu mozků. Odcházejí i do zahraničí.

Kolik je takových lidí?

Nemáme přesná čísla, ale na některých fakultách se jedná až o desítky akademiků, kteří je opouštějí. Liší se podle typu fakult nebo studijních programů.

Jedná se o humanitní a společenskovědní obory, které chystají další protesty?

Ano, ale ten problém podfinancování jde plošně přes celou univerzitu. I akademici-lékaři jsou podfinancováni. Pokud by si lékaři z fakulty nezajišťovali jiné zdroje, než jsou zdroje ministerstva školství, tak bychom nebyli schopni si kvalitní klinické vyučující udržet.

Ministr také řekl, že je připraven upravit mechanismus financování vysokých škol tak, aby se školy snažily rozdíly v platech snížit na nějakou rozumnou míru. O tom už jste jednali?

Ano. Jde o to, že mzdu akademického pracovníka vždycky určují děkani. Pracovněprávní vztahy jsou na jednotlivých fakultách.

V minulosti docházelo k tomu, že fakulty měly různé možnosti získávat externí zdroje. Když si představíte Přírodovědeckou fakultu, která má ohromné množství grantů a účelových prostředků, mezinárodních výzkumných prostředků, tak tam se podařilo nastavit mzdy jinak než například na teologických fakultách, kde není taková příležitost získávat granty a říkat si o účelové prostředky. Rozdíly tedy tady jsou.

Na Karlově univerzitě už jsme učinili konkrétní kroky, abychom začali ty jednotlivé tarify přibližovat.

Jaké?

Nebudeme to schopni udělat rychle. Ve chvíli, kdy univerzita pracuje s téměř identickým rozpočtem, tak ta situace není tak jednoduchá, že můžete jednomu vzít a druhému dát. A pokud ministerstvo školství myslelo vážně, že chce pomoci tomu, aby akademičtí pracovníci v rámci vysokých škol srovnali mzdy, tak předpokládám, že by také mělo přispět tím, že alespoň nějak navýší rozpočty veřejných vysokých škol.

Naposledy se hovořilo o tom, že by na to bylo zapotřebí 900 milionů korun. To by stačilo?

Těch 900 milionů byl příslib ještě z dob pana ministra Balaše (STAN), který se bohužel neuskutečnil. A ani není v současné době nijak dál diskutovaný. Ale každá částka, která by se mohla projevit v tarifech akademických pracovníků, by pomohla.

Ale podfinancování vysokoškolského sektoru je patrné a brzdí Česko v tom, abychom se mohli stát znalostní ekonomikou a dostat se do ekonomiky, která má vyšší přidanou hodnotu.

Ten dluh pro vědu a vysoké školy je dlouhodobý a odhadujeme ho na 10 miliard korun. Chápeme, že to se nedá získat hned. Ale chceme vidět nějaký plán, vizi. A stagnace pro nás není řešením, protože na středních školách demografická křivka roste a brzy zamíří k nám. Stagnace nám nedává ani výhled, že bychom mohli alespoň udržet současný podíl populace s vysokoškolským vzděláním. Za průměrem OECD kulháme o šest procent.