Článek
V období před 14 500 lety až před 5000 lety byla Sahara bujnou zelenou savanou bohatou na naleziště vody a překypující životem. A podle DNA, které vědci získali z pozůstatků lidí žijících na dnešním území Libye před 7000 lety, byla také domovem neznámé lidské rodové linie, jejíž příslušníci zůstávali izolováni od zbytku světa.
Vědci analyzovali genomy lidí, kteří žili na území Takarkori - vzdálené oblasti na jihozápadě Libye v pohoří Tadrart Acacus. To leží v místech, jež dnes označujeme termínem „zelená Sahara“. Jedná se o rozsáhlý pás dnešní pouště, který byl během dávného afrického vlhkého období obyvatelný. Vědci získali DNA ze dvou žen pohřbených ve skalním výklenku v Takarkori. Příroda obě ženská těla zachovala a představují tak nejstarší známé mumifikované lidské pozůstatky.
„Kdysi dávno byla oblast Takarkori bujnou savanou s nedalekým jezerem. Dnes je to vyprahlá pouštní krajina,“ uvedl podle agentury Reuters Johannes Krause z německého institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku, který je také jedním z autorů studie publikované minulý týden v časopise Nature.
Díky genomům vědci zjistili, že obyvatelstvo z Takarkori tvořilo jiný a doposud neznámý lidský rod, který žil po tisíce let odděleně od subsaharské a euroasijské populace.
Živili se pastevectvím
„Je to fascinující, v genomech lidí z Takarkori jsme nenašli žádný významný genetický vliv subsaharských komunit z jihu ani blízkovýchodních a prehistorických evropských skupin na severu. To značí, že tito lidé zůstali geneticky izolovaní, přestože se věnovali chovu zvířat - tedy kulturní inovaci, která jinak vznikla mimo Afriku,“ řekl Krause.
Archeologické poznatky naznačují, že tito lidé se živili pastevectvím. Artefakty, které archeologové v oblasti nalezli, zahrnují nástroje z kamene, dřeva nebo zvířecích kostí. Dále se našla keramika, pletené koše a vyřezávané figurky.
Předkové obou nalezených jedinců v Takarkori pocházejí podle vědců ze severoafrické rodové linie, která se oddělila od subsaharských obyvatel přibližně před 50 tisíci lety. Zhruba v této době došlo k tomu, že lidé začali z Afriky odcházet do Evropy, Asie a na Blízký východ, a stali se tak předky všech lidí mimo Afriku.
„Lidská linie z Takarkori pravděpodobně představuje zbytky genetické rozmanitosti, která panovala v severní Africe v období před 50 tisíci až 20 tisíci lety,“ doplnil Krause.
„Genetické důkazy svědčí o tom, že před 20 tisíci lety začali do severní Afriky přicházet ve velkém lidé z východního Středomoří. Po nich následovala migrace z Pyrenejského poloostrova a Sicílie. To bylo asi před 8000 lety. Přesto rodová linie z Takarkori zůstala pro nás z neznámých důvodů nedotčená, a to mnohem delší dobu, než bychom očekávali. Vzhledem k tomu, že Sahara se stala obyvatelnou teprve před 15 tisíci lety, zůstává jejich první vlast neznámá,“ zmínil dále Krause.
Tak tomu bylo po většinu času do doby, než se Sahara stala opět nehostinnou. Na konci teplejšího a vlhčího klimatického vývoje, který je také znám pod označením „africké vlhké období“, se Sahara proměnila do podoby, jakou známe dnes. Stalo se tak asi 3000 let př. n. l.
Příslušníci našeho rodu Homo sapiens, který se rozšířil mimo Afriku, se smísili s člověkem neandertálským, jenž tou dobou už pobýval v několika oblastech Euroasie. Zanechali tak po sobě trvalé genetické dědictví v dnešních neafrických populacích. Současní obyvatelé „zelené Sahary“ však nesou pouze minimální stopu genetické informace neandertálců, což dokládá, že s okolním světem přišli do kontaktu jen velmi málo.
Ačkoli populace z Takarkori vymizela zhruba před 5000 lety v době, kdy končilo africké vlhké období a kdy se sem vrátila poušť, jejich stopy lze podle odborníků nalézt u různých severoafrických skupin dodnes.
„Jejich genetické dědictví nabízí nový pohled na dávnou historii regionu,“ dodal Krause.
Opět moře uvnitř Sahary?
Jak jsme informovali už dříve, ještě před zhruba 5000–7000 lety byla velká část dnešní saharské pouště mnohem zelenější a obyvatelnější krajinou. Avšak klimatické změny spolu s necitlivým plundrováním přírodních zdrojů lidmi postupně přispěly k tomu, že se poušť rozšířila i tam, kde dříve nebyla. Tento proces takzvané desertifikace krajiny pokračuje i v současné době.
V části této pouště se přitom před desítkami milionů let rozlévalo moře a po poslední době ledové před 10 tisíci lety byla dokonce zelenou zahradou s tekoucími řekami a velkými jezery.
Sahara by teoreticky mohla být znovu zelenou zahradou. Nahrává tomu i fakt, že její nemalé části dnes leží až několik desítek metrů pod hladinou moře a mohly by tedy být zaplaveny mořskou vodou. Avšak za jakou cenu a co by to všechno obnášelo? To zevrubně rozebírá náš loňský článek.
