Romka zažila ostrou šikanu, přesto se dostala na gymnázium a učitele překvapila

Otec měl jako živnost věštění, ale měl vystudovanou VŠ. Po převratu mu ji ale neuznali. Matka je uklízečka.

V Jincích u Příbrami byly tehdy jen asi tři rodiny Romů, ale rodina nás navštěvovala věčně, takže jsem byla v romské komunitě v kuse.

Ze začátku ano. Nejen ve škole jsem měla konflikty s o pár let staršími dětmi. Když jsem třeba šla do obchodu, tak už tam čekal kluk, který mě vzal pod krkem. Teď už se to zmírnilo, všichni nás tam znají.

Rodiče mě podporovali, ale motivace šla hlavně ze mě. Měla jsem ještě dva malé sourozence, o které jsem se musela starat, a od nich jsem utíkala s tím, že se musím učit.

To byla katastrofa. Na celé škole jsme byly jen dvě Romky. Neměla jsem tam žádné kamarády, snad jednu holčinu, a ze strany spolužáků jsem zažívala šikanu. Když jsem třeba jen prošla chodbou, tak do mě kluk strčil a řekl „vypadni, ty tlustá cikánko“, nebo mi strkali hlavu do záchodu. Když jsem si stěžovala třídní učitelce, tak mě jenom pohladila po tváři a řekla „ty si zas jenom vymýšlíš“ a tím to haslo. Takže otec musel být ve škole každý den, ale ředitel mu to jen odkýval a druhý den to bylo to samé.

Nikdy jsem neměla trojku. Snažila jsem se bojovat, abych jim dokázala, že se učím i líp než oni, tak proč se tak ke mně chovají? Pak už to ale tak eskalovalo, že se ze mě začal stávat agresivní člověk, a to se ani mně ani rodině nelíbilo. Tak jsme se rozhodli, že půjdu na Mezinárodní gymnázium v Hluboké, kde se učí jen cizinci, multikulturní prostředí mě lákalo. Šla jsem tam ve 12 letech na víceleté gymnázium.

Učitelé ze ZŠ mi říkali, ať to ani nezkouším, a pak tomu žádný z nich nechtěl věřit. Ale když jsem dostala ocenění za nejlepšího studenta měsíce, otec jim to tam donesl. Sourozenci pak na tu základku také chodili, potýkali se s problémy, ale už ne s takovými jako já.

To byl naprosto opačný extrém. Když jsem tam přišla, tak mě vychovatelé objali a dali mi pusu. Po celých šest let se tam ke mně všichni tak chovali. Má angličtina nebyla zdaleka tak dobrá, abych ji mohla studovat, ale učitelé mi pomáhali. Během několika měsíců jsem se tam integrovala. Mezi samými cizinci už nebyl důvod k diskriminaci, naopak byla jsem pro ně něco extra, protože tam měli různé cizince, ale Romku ještě ne.

Když jsem se hlásila na Karlovku, tak první otázka, kterou jsem slyšela, když jsem předložila občanku, byla: „Ale vy nejste Češka, že?“ Takový přístup už mě odradil, dostala jsem strach, že se s tím zase budu potýkat. A i ta individuální výuka mi více vyhovuje, a tak jsem se rozhodla pro Anglo-americkou.

Je tam tzv. romské stipendium – když máte určitý průměr, tak se vám hradí školné stoprocentně. Zatím jsem nemusela nic platit.

I vzhledem k tomu, co jsem zažila dříve, jsem se rozhodla pomáhat lidem, protože určitě nejsem jediná. Rozhodovala jsem se mezi psychologií a právy, a ta mi nakonec připadala efektivnější. Chci se věnovat lidským právům, vzdělání a hlavně romské menšině.