Článek
Zhruba polovina majitelů rodinných firem začíná zapojovat své děti krátce po dovršení plnoletosti a věří, že se do podnikání zapojily včas. To je jeden ze závěrů z průzkumu Asociace malých a středních podniků ČR (AMSP ČR), který se zaměřil na specifika rodinného podnikání.
Oslovení „následníci“ se shodují v tom, že rodiče je na převzetí podniku postupně připravovali. Vystudovali v oboru a po škole nastoupili hned do rodinného podniku. „Už jako malá holka jsem se chtěla věnovat módě, volba střední a posléze vysoké školy se zaměřením na oděvní odvětví byla předem jasná. Mám to štěstí, že jsem mohla spojit koníček s profesí,“ říká Petra Koutná z rodinné oděvní firmy Koutný.
Ve stejném duchu odpovídá i Jan Kučera ml. z logistické firmy Bohemia Cargo: „Otec se mnou počítal do firmy od mala, proto jak střední, tak vysoká škola se točily kolem zasilatelství a logistiky. Ačkoliv věřím, že by někdy bylo prospěšné podívat se na fungování jiných logistických firem, tím, že jsem nastoupil do firmy hned po škole, mohu přebírat zkušenosti od nejpovolanějšího – táty, který firmu vybudoval.“
Začínají od píky
Kdo by si myslel, že nástupnictví znamená přímou cestu k vedoucí pozici, mýlil by se. „Tatínek zastával ‚baťovské‘ přísloví, že pokud chce člověk něco řídit, musí se s tím nejprve seznámit. Takže jsme ve firmě začínali jako řidiči, dále jsme prošli různými fázemi výroby, třeba i balením. Až po absolvování všech výrobních etap jsme se s bratrem mohli posunout do řídicích pozic,“ vysvětluje Petr Hobža ml. z firmy, která vyrábí Strážnické brambůrky. Obdobnou zkušeností si prošel i Jan Benák, syn ředitele postřižinského Pivovaru Nymburk.
Předat firmu včas
„Majitelé rodinných firem zastávají názor, že důležitá je spolupráce mezi generacemi. Firmu je podle nich dobré předat nástupci ještě v době, kdy v ní majitel stále aktivně pracuje a kdy přebírající má dostatek chuti a energie ji dále budovat a rozvíjet. Předávat firmu potomkovi, který je sám před důchodem, nebo dokonce až závětí zůstavitele, není šťastné,“ připomíná Karel Havlíček, předseda představenstva AMSP ČR.
V takovém případě je ale nutné počítat s občasnými mezigeneračními názorovými střety. „Asi nejrozdílnější náhled jsme měli na nové technologie a kapacitu výroby. S bratrem jsme si nový výrobní areál takříkajíc vydupali. Tehdy došlo k tomu, že otec řekl, že když jsme si to vymysleli, tak se o to také musíme postarat, což odstartovalo naše postupné převzetí firmy,“ vysvětluje Petr Hobža ml. Ostatně techniku hození do vody a ukaž, co umíš (samozřejmě se záchranným dohledem ze břehu), používá více rodinných firem.
Kupující žádají záruky
V případě, že potomci nemají o rodinnou firmu zájem a jediným východiskem je prodej, musí majitel počítat s některými úskalími. „Velmi ožehavým bodem při jednání o prodeji je stanovení ceny,“ říká Jan Procházka z advokátní kanceláře Dentons.
Pokud společnost kupují představitelé managementu, vznikají větší právní problémy málokdy, protože management společnost dobře zná. Jiná je situace při vstupu investorů zvenčí, a to zejména zahraničních. Ti sice často otevírají firmě nové možnosti rozvoje, jsou ale citlivější na právní rizika a snaží se smluvně ochránit před případnými problémy.
„Požadují po prodávajících záruky za stav kupované společnosti a ujednání o odškodnění, případně v kombinaci se zádržným určeným na pokrytí této odpovědnosti,“ připomíná Procházka.
Podle Karla Havlíčka se čtvrtina firem zapojených do uvedeného průzkumu AMSP ČR setkala s nabídkou konzultací na prodej firmy, což je více než loni, nicméně jen osm procent firem této nabídky využilo.