Rodiče si už ve škole umějí častěji dupnout

Dotazníky, které vyplňovali učitelé v letech 2007, 2011 a 2015, ukázaly, že zájem rodičů o dobré výsledky už není výjimečný. Zatímco před deseti lety učitelé zaznamenali zájem jen u každého desátého rodiče, v roce 2015 už jich bylo 42 procent.

Méně strohý, ale přesto nezanedbatelný, byl i růst úsilí u školáků. V roce 2007 jen u 23 procent svých svěřenců vnímali učitelé, že by jim záleželo na dobrém prospěchu. V roce 2015 už snahu o dobré výsledky přiznávali 35 procentům. Znalci terénu změnu v přístupu přisuzují tomu, že se celkově změnil vztah rodiče ke škole.

„Dříve, když jsem donesl vysvědčení, dostal jsem buď odměnu, nebo výprask. I dnes je sice dost rodičů, kteří si myslí, že škola má naučit dítě všechno, a jich se to netýká. Ale přibývá rodičů, kteří se fakt zajímají,“ řekl Právu dětský psycholog Václav Mertin z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

„Vždyť do nich pereme, že do budoucna to bez vzdělání nepůjde,“ dodal Mertin.

Dal to i do souvislosti s trendem posledních let, kdy přibývá soukromých základních škol. „Rodiče hledají něco jiného, než co nabízí běžná škola. To svědčí o zájmu rodičů o vzdělávání,“ vysvětlil.

Ze statistik je patrné, že rodiče, kteří si pořizují děti, mají čím dál vyšší vzdělání. Rodič s ukončeným vzděláním, nastavenou kariérou a ukotveným životem se může lépe zaměřit na dítě. Odborníci se také shodují v tom, že starší rodič má víc zkušeností a ví, jak se mu vzdělání vyplatilo.

A podle Mertina dokáže „nový“ rodič se školou lépe jednat. „I v minulosti bylo dost rodičů, kterým na dění ve škole záleželo, ale nevěděli kudy do toho, báli se. Vzdělanější rodiče se více zajímají, jsou rozumnější a tolik se už nebojí. Vidí, že má škola občas máslo na hlavě. Umějí lépe komunikovat, verbální dovednosti jsou lepší, víc si troufnou,“ uvedl Mertin.

Ředitelka ZŠ náměstí Míru Nový Bor Zuzana Tomsová nezaznamenala, že by přibylo rodičů, kteří mají o vzdělávání vyšší zájem. „Vždycky jsou rodiče, kteří se o prospěch dětí zajímají, a pak je procento rodičů, kteří na své děti kašlou,“ řekla Právu. Potvrdila však, že přibylo konfliktních rodičů.

„Do školy chodí, ale jenom si stěžovat. Poslední dobou si zvykli, že můžou učitelům nejen diktovat podmínky, za jakých se mají děti učit, ale i podle jakých učebnic,“ uvedla. Sama prý oceňuje rodiče, kteří chtějí spolupracovat, ale ochota musí být oboustranná.

Podle Mertina je třeba aktivní přístup rodiče ocenit, i když to může být někdy těžké. „Myslím si, že by učitel měl být se zajímajícím se rodičem spokojen. Vítal bych jej. Protože pokud rodič zájem nemá, tak co s tím můžu dělat?“ poznamenal.

Připustil, že občas může aktivní rodič působit na kantora až nepříjemně, neodbytně. „Učitelé jsou z toho naštvaní, protože rodiče bývají až otravní. Jsou kverulanti a někteří úplně strašní, se kterými nikdo nic nesvede,“ popsal Mertin. S většinou se však podle něj dá pracovat.

„Pokud jsem profík, tak bych debatu měl umět kultivovat. Jestliže se s většinou rodičů mluví, dají si říct. Spoustu věcí jsou schopni pochopit. Ale někdy je to špatná komunikační strategie školy, že to nechá dojít až tam, že se rodič naštve, a ten pak přijde a praští do stolu,“ uvedl.

Kantor prý není na takové situace vybaven. „Musí k tomu mít profesní dovednosti, což často nemá,“ povzdechl si Mertin.

A pedagogické fakulty se podle něj na tyto stránky kantořiny moc nezaměřují.