Retribuční proces s Jozefem Tisem

Každý soudní proces vítězů nad poraženými – bez ohledu na skutkovou podstatu – má politický charakter. Není při něm souzen pouze jednotlivec nebo skupina, ale současně se přímo či zprostředkovaně odsuzuje i určitá politická praxe a ideologie.

Jozef Tiso byl jejím symbolem a na Slovensku měl své stoupence i odpůrce. Názory tamější poválečné veřejnosti na Tisův případ byly diferencované. Pro jedny byl válečným zločincem a zrádcem, pro jiné strůjcem slovenské státnosti, pro další téměř světcem. Nikoli nepochopitelně požíval Tiso mezi slovenským obyvatelstvem (zvláště v jeho katolické části) v době existence válečné Slovenské republiky (1939–1945) značné autority.

Ta sice po vypuknutí a potlačení Slovenského národního povstání (SNP) poněkud klesla, ale zdaleka nezanikla. I mezi stoupenci poválečného režimu (tzv. lidové demokracie) bylo nemálo takových, kteří válečné zločiny a zločiny proti lidskosti nespojovali s Tisovým jménem, ale naopak byli přesvědčeni, že Tiso svou politikou a taktikou zabránil většímu zlu.

Odlišně se po válce na Tisův případ dívala česká veřejnost. Téměř celá česká společnost ho vnímala a posuzovala optikou 14. března 1939 a vše, co tomuto datu předcházelo, interpretovala jako přípravu na rozbití republiky. Její postoj se dal zjednodušeně vyjádřit tezí, že Tiso vrazil v kritické chvíli Čechům „nůž do zad“, a tento náhled si víceméně osvojily i české politické strany.

Poválečné retribuční soudnictví (tj. trestní stíhání kolaborantů jako výraz odčinění křivd a vyrovnání se s minulostí) nebylo slovenským, potažmo československým specifikem. Téměř celá Evropa soudila válečné zločince, zrádce a kolaboranty nacismu.

Nařízení, jimiž se řídily mimořádné lidové soudy a Národní soud v Praze a Bratislavě, byla revoluční právní normou s množstvím ustanovení, která se vymykala dosavadnímu trestnímu právu (uplatnění retroaktivní, tedy zpětně působící právní normy; absence odkladného účinku žádosti o milost; nemožnost odvolání proti rozsudku atd.).

Program tzv. očisty veřejného života byl zakotven v Košickém vládním programu. Zvláštností v obnoveném Československu bylo, že postih prominentů ľuďáckého režimu na Slovensku mohl být (a skutečně také byl) částí tamějšího obyvatelstva vnímán nikoli jako potrestání kolaborantů, ale jako trest za angažování se pro myšlenku samostatného Slovenska.

Jinou zvláštností také bylo, že i pojetí „potrestání kolaborantů a zrádců“ bylo v českých zemích a na Slovensku odlišné. Existovaly předpisy, které jinak posuzovaly, co je trestné, a stanovovaly i jinou trestní sazbu. V českých zemích platilo, že činy, které spáchali tzv. zrádci národa a kolaboranti, jsou v zásadě i tak trestné podle již dříve platných zákonů a dekret prezidenta republiky (tzv. velký retribuční dekret z 19. června 1945) fakticky pouze rozšířil tento zákon se zpětnou platností o novou skutkovou podstatu.

Slovenská národní rada (SNR) od počátku trvala na tom, že na Slovensku je nutno z politických důvodů upravit retribuční záležitosti jinak než v českých zemích. Ne vše, co bylo trestné v českých zemích, bylo trestné i na Slovensku, a navíc tam existoval zvláštní trestní čin „zrada na povstání“, který v prezidentově retribučním dekretu chyběl. Druhý rozdíl spočíval v tom, že to, co bylo trestné na Slovensku, se trestalo mnohem přísněji než v českých zemích.

Když se na jaře 1945 blížila sovětská vojska k Bratislavě, Tiso s členy poslední vlády a doprovodem odešel na konci března na území zanikající třetí říše. Měl s sebou několik různých dokladů, včetně cestovního pasu na falešné jméno dr. Jozef Táborský. Nejdříve se ukrýval v rakouském Kremsmünsteru, odkud 27. dubna 1945 naposledy promluvil ke svému národu.

„Utekli jsme se slovenskou státností, abychom ji chránili před tlamou českého imperialismu,“ vysvětloval na vlnách rozhlasové stanice Donau. „Milovali jsme národ a stát, proto jsme odešli, abychom ho mohli v cizině zastupovat a bránit ho.“

Záhy poté Tiso město opustil a usadil se v kapucínském klášteře v bavorském Altöttingu. Zde už však nepůsobil jako exilový prezident a politik, ale jako soukromá osoba, která se musela skrývat před pátráním československých i spojeneckých zpravodajských a bezpečnostních orgánů.

V polovině června Tisa víceméně náhodně objevili Američané, byl zatčen a tři měsíce prožil v amerických internačních táborech. Po zdlouhavých jednáních mezi americkými a britskými okupačními úřady a československými zmocněnci byl i s dalšími členy bývalé slovenské vlády předán 27. října 1945 do Československa. Všech osm Slováků přespalo dvě noci na samotkách pankrácké věznice v Praze a následně bylo eskortováno do Bratislavy, kde byli po vystoupení z letadla na vajnorském letišti všichni oficiálně zatčeni.

Proces s Jozefem Tisem (a s bývalým ministrem vnitra Alexandrem Machem a v nepřítomnosti souzeným Ferdinandem Ďurčanským) začal v bratislavském justičním paláci 2. prosince 1946. Vzhledem k přetrvávající Tisově popularitě dostával stále silnější politický rozměr. Navíc v květnových parlamentních volbách na Slovensku jednoznačně zvítězila Demokratická strana a slovenští komunisté, kteří v nich propadli, považovali odsouzení Tisa za způsob, jak proti této straně a zejména jejímu katolickému křídlu zaútočit.

Před zahájením procesu Demokratická strana doporučovala, aby soudní přelíčení nevedl dr. Igor Daxner (komunista, evangelík, účastník SNP). S tím však komunisté nesouhlasili, neboť v tomto návrhu spatřovali záměr oslabit výsledek retribučního procesu a pokus o Tisovu záchranu.

Daxner nakonec předsedou senátu zůstal, ovšem výhrady k němu se ukázaly být oprávněné. Od počátku neskrýval svou osobní averzi vůči Tisovi, který vystupoval sebevědomě a nejednou svými pohotovými odpověďmi dokázal cholerického Daxnera přivést k nepříčetnosti – což byla i jedna z příčin, proč bylo po několika dnech upuštěno od rozhlasového vysílání záznamu ze soudní síně.

Obžaloba se zaměřila na tři hlavní body – obvinění z podílu na rozbití Československa, na likvidaci demokratických práv a svobod na Slovensku a z kolaborace s hitlerovským Německem; z vystoupení proti SNP; ze schvalování, resp. aktivní účasti na deportacích Židů.

Každý z těchto bodů umožňoval uložení trestu smrti. Ani v jednom z nich se však Jozef Tiso necítil vinný. Svou obhajobu založil na teorii „menšího zla“ a nemožnosti odolat německému nátlaku či domácích radikálů. Snažil se dokázat, že v daných podmínkách byla jeho politika pro slovenský národ jediná možná.

Ve většině případů nicméně jeho obhajoba nepůsobila věrohodně, zejména pokud šlo o jeho roli při řešení tzv. židovské otázky na Slovensku v letech 1939–1945 a deportacích 58 tisíc slovenských Židů do nacistických vyhlazovacích táborů – kdy jeho právní, politická a zejména morální odpovědnost byla evidentní. Velmi mu například přitížilo, když při čtení dokladů, na kterých byl jeho vlastnoruční příkaz k založení ad acta, odpovídal, že už si nevzpomíná.

Po vynesení hrdelního trestu se především na Slovensku vytvořily dva názorové proudy: pro vykonání rozsudku a pro udělení milosti. Stoupenci prvního opírali svůj postoj o politickou nutnost odstranění symbolu minulého režimu, přívrženci druhého chápali udělení milosti za projev velkorysosti, za smiřovací akt mezi katolickou a evangelickou konfesí na Slovensku, a také za vstřícný krok ke zlepšení česko-slovenských vztahů v obnovené společné republice.

Podle ústavy o udělení milosti rozhodoval prezident, s přihlédnutím ke stanovisku vlády a doporučení retribučního soudu – v tomto případě senátu Národního soudu v Bratislavě. Ten ale ještě v den vyřčení rozsudku udělení milosti nedoporučil. Předsednictvo SNR se k žádosti o milost nevyslovilo a bez návrhu ji postoupilo ústřední vládě do Prahy.

Prezident Edvard Beneš již před procesem při setkání s Igorem Daxnerem na jeho přímou otázku, zda může Tiso počítat s milostí, řekl, že je ústavním prezidentem, a proto bude respektovat stanovisko a doporučení vlády. Ta na svém jednání 16. dubna rozhodla záporně a prezident „vzhledem k tomuto usnesení“ milost neudělil. V pět hodin ráno 18. dubna 1947 byl Jozef Tiso na cele věznice krajského soudu popraven.