Rakev s moukou a koňak z řepy. V labyrintu přídělů za Velké války

Do vilky vrazili četníci a vřítili se rovnou do kuchyně. Zajistili obě stehýnka i s pekáčem s prskajícím sádlem. A Jelínkovi vrazili do ruky předvolání na okresní četnickou stanici. Překročil totiž císařská nařízení z července a září 1916 o bezmasých dnech – první světová válka byla v plném proudu a v mnoha ohledech se dotýkala života všech (přídělovou politikou za války se zabýval Rudolf Kučera v knize Život na příděl, Knižnice dějin a současnosti, 2013).

Císařská nařízení zakazovala prodej a spotřebu masa a masných výrobků během všech pondělků, střed a pátků. A to nejen v restauracích a stravovnách, ale i v soukromých domácnostech. V případě přestoupení těchto pokynů hrozila pokuta až do 5000 korun nebo půlroční vězení.

Nařízení si vynutil nedostatek základních životních potřeb v zázemí. A ten byl značný.

První světová válka, zvaná velká, začala atentátem na následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste v Sarajevu 28. června 1914. Válka byla vyhlášena císařským manifestem Mým národům 28. července 1914. Byla katastrofou nejen pro vojáky na frontách, ale i pro obyvatele v zázemí. Ty tížil především nedostatek potravin a jejich přidělování. Lidé si museli zvyknout na chlebenky, cukerky, tučenky, moučenky, karty na mléko, brambory a kávu.

Zpočátku s nimi byla potíž. Chlebové lístky nadělaly lidem mnohé nesnáze. Jedni měli za to, že chleba na lístek dostanou bez peněz, jiní zase, že za čtyři ústřižky musí dostati celý bochník chleba. Někteří dávali za lístek 20 housek, někteří dávali i bez ústřižku, byl to hotový zmatek.

Pro dokreslení např. mléko nebylo dospělým za války vůbec určeno, bylo jen pro kojence a kojící matky – 1 litr denně. Děti od šesti let dostávaly čtvrt litru denně a těžce nemocní do 1 litru denně. V roce 1916 měl průměrný občan v Praze nárok na kilo cukru měsíčně, v roce 1917 se musel spokojit s poloviční dávkou.

Rakousko-Uhersko se stalo pionýrem přídělového systému mezi všemi válčícími státy. Ke konci války všude přesto panoval neutišitelný hlad. Byli lidé, kteří se nevzdávali. Pan Ludvík Jelínek se např. ve sporu o husí stehýnka ukázal jako velký bijec.

Jelínkův nepozřený oběd byl potrestán pokutou pěti set korun. Jelínek se s tím nehodlal smířit. Podal prostřednictvím svého advokáta Richarda Singra žalobu ke správnímu soudu a požadoval revizi pokuty. Singer tvrdil, že si jeho klient peněžní výdaj nezaslouží, protože stehýnka nestačil zkonzumovat. Navíc prý je Jelínek hodlal sníst až v úterý. Soud námitku nepřijal – usvědčil Jelínka z úmyslu nacpat se stehýnky hned u pondělního oběda, protože pekáč se sádlem byl rozpálený.

Nakonec továrník pokutu zaplatil. Pokutám se nevyhnul bohatý stejně jako chudý. Dne 27. listopadu 1916 vtrhli četníci do bytů pražských dělníků Františka Žižky a Františka Chlupatého. Doma byly pouze jejich manželky. Anna Žižková se dvěma malými dětmi připravovala 125 gramů koniny, Žofie Chlupatá si ohřívala 60 gramů hovězího masa, „tvrdého a nedobrého“. Omáčky i maso četníci zajistili. Jak případ dopadl, ovšem neznáme.

Přídělový systém napomohla dotvářet i věda. Vědci zkoumali, kolik jaké potravy člověk k práci a přežití potřebuje – negovali předválečné nutriční tabulky. Zvlášť jim byla protivná vysoká spotřeba masa.

Vědci tvrdili, že maso jako zdroj bílkovin ve stravě se dá nahradit. Tradiční chutě byly označeny jako poplatné přírodním pudům. Tak např. jistý Julius Stoklasa, autor mnoha osvětových brožurek, našel optimální množství bílkovin v klihu a dospěl k názoru, že právě klíh může nahradit maso až z osmdesáti procent.

A dr. K. Mohs v říjnu 1918 doporučoval, aby hospodyňky přidávaly do těsta na chleba 10 procent sušené řepy. Z řepy se podle něj dá vyrábět nejen víno a ocet, ale i koňak! Připadalo mu to přirozené v časech, kdy se kopřivy používaly ke tkaní látek a dubové listí na třísloviny pro obuvnický a kožedělný průmysl.

Měnily se i recepty – na „hovězinu napodobenou z brambor“ či „guláš hovězí ze sušené ryby mořské“. Marmeláda se vyráběla z rajských jablíček. Obecný nedostatek se projevil v novém jevu – batohářství, kdy obyvatelé měst vyráželi na venkov se zavazadly, aby od vesničanů získali nějaké potraviny. Venkov se měl podílet na výživě města. A nebylo to jednoduché.

Novinář Antonín Nedvěd vzpomínal na batohářství v okolí Plzně: „Čím horší bylo zásobování ve městech, tím plnější byly vlaky těmi, kteří se vypravovali na venkov. Byli to mužové i ženy, ale i děti. U všech znatelny byly stopy podvýživy a velikého utrpení. V době sklizně bramborů vlekli ti lidé pytle, upravené k nošení na zádech, naplněné 50 i 80 kilogramy bramborů. A tak už bylo vidět jen pytle a pod nimi k zemi stlačené lidské červíčky jako zubožené stíny.“

Na venkově bylo skutečně lépe. V prosinci roku 1917 si pochutnávala Hana Benešová v Mutějovicích na zabijačce. Dostala mimo jiné čtyři jitrničky, jelítko, půl kila tlačenky a hrneček škvarků.

Zemědělcům hrozily ovšem četné postihy. Kromě jiného právě pro „nehlášení porážky vepře a neodvedení příslušného množství sádla“. Za zabijačku padesátikilového vepříka se octl rolník Václav Humpolec ze Střem v roce 1918 na pět dní ve vězení. Za „neoprávněný prodej“ přicházely tresty. A bujela lichva, pašování, keťasení.

V říjnu roku 1918 zatkla policie v Praze v kavárně Nizze tři obchodní spekulanty Aloise Součka, Paula Kottera a „keťase Löwensteina“ právě ve chvíli, kdy přijímali šek na 250 000 korun za vagón cukru. Cukr byl určen pro pražské vojenské velitelství. Častější ovšem byly případy „keťasů v malém“.

V roce 1918 byl za „neoprávněný prodej brambor“ odsouzen k pokutě 5000 korun lužský statkář Grossmann, tisícikorunu zaplatil za „neoprávněný prodej krmné řepy“ statkář Černý z Brozánek. Rolnice Marie Janouchová z Lysé nad Labem si zase odseděla čtyři dny vězení za „lichvu potravinami“, protože na trhu „žádala za svého husáka as 10 kilo váhy majícího 500 korun“.

Potrestání ovšem touhu lidí po jídle nezlikvidovalo. Potraviny se k občanům dostávaly nejrůznějšími způsoby. Některé byly kuriózní. V říjnu 1918 zastavili na tzv. potravní čáře v Praze na Novém Městě ve Vávrově ulici zřízenci potravní daně podezřelý pohřební vůz s rakví. Přes protesty jej otevřeli a objevili, že v rakvi místo nebožtíka „odpočívá v klidu“ pytel mouky. Všeobecný hlad nutil jednotlivce k drobným krádežím a paběrkování. Někdy takové počínání působilo jako špatný vtip, jindy šlo doslova o lidské tragédie.

Dne druhého října 1918 ráno zastřelil vídeňský policista na ulici zřejmě vzteklého psa. Nechal ho ležet na dlažbě a odešel zatelefonovat kvůli odvozu mršiny. Když se vzápětí vrátil, zjistil, že mrtvé zvíře popadl kolemjdoucí, nacpal je do ruksaku a utekl s ním.

Jiné případy byly ovšem tragické. V říjnu 1918 popsalo Právo lidu osud „chudých sklářů z Lužic, kteří si vyšli na brambory. Při zpáteční cestě, když každý trochu nesl, někdo po nich střelil. Jednomu proletěla koule hlavou a okamžitě byl mrtev. Po pachatelích není stopy“.

Tentýž měsíc se něco podobného událo u řepného pole v Hloubětíně nedaleko továrny Orenstein a Koppel, kde si hrálo několik dětí.

„Asi 200 metrů od tohoto pole jest vůz parní mlékárny, jehož se používá jako strážnice pro hlídající vojíny. Marie Růžičková, 13letá školačka z Vysočan, jejíž otec jest na vojně, odskočila při hře na toto pole, kde dobývána řepa, vzala si tři odřezky řepy a šla domů. To zpozoroval vojín pěšího pluku č. 73, jenž stál na stráži. Sňal rychle nabitou pušku a střelil zezadu do dívky, která s prostřelenýma prsama klesla mrtva k zemi. Kulka ustřelila vedle stojícímu 8letému školáku Antonínu Marešovi z Vysočan prst u levé ruky a prostřelila mu dlaň,“ psala Národní politika.

Šokující byl poté pitevní nález: „Byl vyjmut obsah žaludku malé dívenky, a tu shledáno, že se v něm nalézá pouze syrová mrkev, syrová řepa a syrové brambory, nic jiného!“

Jakési východisko z kruhu nesnesitelného hladu hledal stát už v roce 1914. A to ve veřejném stravování. První vyvařovna pro nemajetné a nezaměstnané byla zřízena pražským magistrátem v městských jatkách v Holešovicích (dnešní tržnice). Během následujícího roku byly zřízeny ještě další tři vyvařovny. Jídlo bylo za režijní cenu.

Už od začátku se objevovaly stížnosti na jeho úroveň. Dva dělníci si stěžovali, že dostávají tepelně upravený lůj bez pečiva, který je nepoživatelný. Pochybná byla i hygiena v jídelnách: „Jest tam nepořádek a nečistota. Zbylá jídla se povalují po zemi, naházejí se pak znova do kotlů a opět prodávají. Chléb bývá ohryzán od myší.“ Maso v jídelníčku chybělo.

Později vznikaly i vyvařovny pro „střední vrstvy“, i když se v nich mísili dělníci s úředníky. Ty byly z hlediska čistoty na vyšší úrovni. Větší podniky měly své vlastní závodní stravování – např. Škodovka. Tak či tak, snaha o plynulé zásobování se během Velké války příliš nedařila. A hlad se prohluboval.

V tom byl podle historika Ivana Šedivého (Ivan Šedivý, Češi, české země a velká válka, Lidové noviny, 2001) velký rozdíl ve srovnání s druhou světovou válkou, kdy „prakticky nikdo v českém zázemí netrpěl hladem“.