Ráj pro tučňáky se mění v peklo

Roydsův mys na břehu Rossova ledového moře je skalnaté předhoří pokryté špinavým ledem a zahalené pachem guána největší kolonie tučňáků na světě. Rossovo moře, věčně zamrzlý záliv Tichého oceánu, je domovem třetiny světové populace tučňáků kroužkových (Pygoscelis adeliae) a čtvrtiny tučňáků císařských (Aptenodytes forsteri) a také zřejmě posledním netknutým mořským ekosystémem planety.

Zdejší kolonie tučňáků se těší nejdelší souvislé pozornosti vědců - s jejich sledováním začal už v letech 1907-1909 britský polárník Ernest Shackleton, jehož dřevěný domek na břehu moře stále stojí.

„Je to tučňáčí nirvána,“ tvrdí o tomto území David Ainley ze společnosti H. T. Harvey and Associates, která zdejší populaci nelétavých ptáků ve „fracích“ studuje už čtyři desetiletí. „Kdybyste byli tučňákem, který k životu potřebuje plovoucí led, tak tohle je pro vás to pravé místo.“ Jenže právě tohle - pro Antarktidu charakteristické - prostředí k životu je globálním oteplováním nejvíc dotčeno.

Tučňák kroužkový je typickým představitelem zvířat závislých na ledu. Daleko na sever od Rossova moře, na Antarktickém poloostrově, už skoro vyklidili pole, protože příliv teplejších vod tam zkrátil zimní „zaledněnou“ sezónu. Za posledních 30 let se velikost hejn tučňáků kroužkových na této antarktické výspě zmenšila o 90 procent a poslední kolonie tučňáků císařských už zmizela úplně.

Od poloviny minulého století tam teplota stoupla o šest stupňů Celsia, což s sebou přineslo vydatnější sněhové srážky pokrývající do pozdního jara měkkou bílou dekou skalnatou zemi. To je pohromou pro tučňáky kroužkové, kteří holou skálu, ale i zamrzlé moře, potřebují k tomu, aby vyvedli mladé, a výhodou pro jiné druhy, jež volný led nepotřebují a rozmnožují se později, jako jsou např. tučňáci oslí (Pygoscelis papua).

Jižněji, v oblasti Rossova moře, je ale situace jiná. Zimní ledová pokrývka se zvětšuje a populace tučňáků kroužkových doslova vzkvétá. Do roku 2001 se každoročně rozrůstala o desetinu. Pak se s odtržením obrovitého ledovce zvětšila vzdálenost, kterou tučňáci museli urazit z pevniny k volnému moři, takže růst populace se zpomalil.

Před pěti lety se ale ledovec v moři rozpadl a odtál a tučňáků opět přibývá. Kolonie na nedotčeném mysu Crozier na Rossově ostrově se ze dvou set tisíců hnízdících párů rozrostla na 230 tisíc.

Změna klimatu v Antarktidě vrátila jedněm tučňákům ráj, jiným připravila peklo. Budoucnost obou je však podle převládajícího trendu zpečetěna. Neúprosně postupující oteplování jim totiž postupně sebere zpod nohou ledový koberec.

Nedávné změny v rozsahu ledu v Rossově moři jsou některými vědci přičítány působení přetrvávající ozónové díry, již lidstvo otevřelo používáním chlorofluorouhlovodíků (CFC). Jejich působením klesá teplota horních vrstev atmosféry nad kontinenty, čímž se zvyšuje teplotní rozdíl vůči spodním vrstvám atmosféry v rovníkových oblastech.

Důsledkem je letní a podzimní zesílení ostrých západních větrů a „odfoukávání“ mořského ledu od pobřeží.

V Rossově moři, většinu roku zamrzlém, se otevírají tzv. polynie, otevřené vodní plochy obklopené souvislým ledem. Ty jsou pro tučňáky kroužkované výhodou, protože hnízdící ptáci tak mají blízko do míst, kde mohou lovit.

Hlad po oblíbené pochoutce zubatce patagonské (Dissostichus mawsoni), antarktické dravé rybě, již obchodníci nabízejí pod jménem chilský mořský okoun, tučňákům také pomohl. Oba se živí drobnými rybkami druhu Pleuragramma antarctica, a protože rybáři stavy zubatky drasticky snížili, tučňáci mají hody.

Se zubatkami z Jižního ledového oceánu mizí také kosatky (Orcinus orca), které loví jak ryby, tak tučňáky. Ústup mrazů rovněž zamíchal potravní pyramidou na Antarktickém poloostrově, ale pro tučňáky nepříznivě.

Mizí fytoplankton, rostoucí ve vodách pod ledem (který ustupuje), a krill. Tito drobní korýši, nikoliv ryby, jak se všeobecně soudí, tvoří podle nedávné studie Americké akademie věd až 80 procent potravy tučňáků.

Na americké stanici McMurdo na Rossově ostrově průměrná letní teplota za tři desetiletí stoupla o 1,5 stupně, což je hodně nad světovým průměrem. Podle počítačových modelů bude za 30-40 let v oblasti Rossova moře stejné klima jako na Antarktickém poloostrově.

Ledovcová čela v oblasti Beaufortova ostrova v Rossově moři odhalila víc skalnaté země než před poslední dobou ledovou. To umožnilo tamní kolonii tučňáků kroužkových rozrůst se během deseti let ze 40 na 55 tisíc párů.

Tak jižně ale tito ptáci od poslední doby ledové nikdy nebyli. Jak bude ledový příkrov dál ustupovat, ptáci budou muset ustupovat na jih - jenže to by se museli naučit žít v šeru polární noci.

Americká studie v časopisu Ecology loni ukázala, jak tučňáci v únoru, na konci antarktického léta, nastupují z hnízdišť stovky kilometrů dlouhou cestu na sever po zemi a po ledových krách, jen aby unikli tmě antarktické zimy. Potřebují alespoň trochu světla, aby našli kořist, neztratili se a mohli včas zpozorovat nepřátele.

„Císařští i kroužkovaní tučňáci jsou závislí na plovoucí ledové pokrývce - jak ta se hne, následují ji tučňáci,“ připomněl Ainley.

Rossovo moře bude podle většiny modelů oteplování posledním místem, kde nejdéle zůstane plovoucí led. Každý rok se však hranice mezi ledem a mořem posouvá k jihu. Tučňáky to žene do bezvýchodné pasti - buď přijdou o led, bez něhož nedokážou žít, nebo je pohltí tma, v níž žít neumějí.