Psychoterapeut Adam Borzič: Klimatická krize má spirituální podhoubí

Enviromentální smutek reaguje na nebývalé ohrožení našich životních podmínek. Už teď klimatické změny způsobují extrémní teploty, přírodní katastrofy, vymírání živočišných druhů. Dále i chudobu a migrační vlny, které mají sílu probouzet sociální konflikty a v budoucnosti třeba i války o vodu a potravu. Proto říkám, že lze klimatickou krizi považovat i za krizi života a klimatický žal za projev smutku nad utrpením světa.

Je to projev základní citlivosti vůči životu. A ano, klimatická otázka je pro mě otázkou spirituální, protože zdravé formy spirituality nás vedou k prožitku propojení veškerého života. Takovou vizi nalezneme v buddhistických sútrách, mýtech a příbězích původních obyvatel, v učení mystiků nebo třeba v encyklice Laudato si’ papeže Františka.

Opakovaně se vracím k myšlence amerického publicisty Charlese Eisensteina, že klimatická krize je ve skutečnosti krizí lásky k životu. Pokud naše kultura a společnost nejsou schopny účinně reagovat na toto ohrožení, pak se nabízí otázka, zda není něco v nepořádku s naprostým základem naší civilizace. Milujeme dostatečně život, nebo jsme vytvořili kulturu zapouzdřeného „já“, kde sobectví jednotlivých částí ohrožuje celek? To všechno jsou základní, velmi duchovní otázky.

Myslím, že „zelená spiritualita“ prorůstá náboženství napříč, ale ne vždy to byl převažující směr. Podle ekoteologa Matthewa Foxe má spiritualita stvoření v křesťanství biblické základy, nalezneme ji u velkých mystiků, jako byli třeba svatý František, Hildegarda z Bingenu, Tomáš Akvinský nebo Mistr Eckhart. V tradici ale bohužel převážila spíše spiritualita zdůrazňující hřích a vykoupení.

V buddhismu nacházíme úctu k přírodě také napříč celým spektrem, ale je pravda, že raná tradice se spíše soustředila na osobní osvobození z koloběhu utrpení. V pozdějším mahajánovém buddhismu nalezneme školy, které kosmický či zelený rozměr přímo zdůrazňují, například tantrický buddhismus nebo zen. Někteří angažovaní buddhisté už řadu let mluví o vizi DharmaGaii. Kosmický rozměr najdeme také v košatých tradicích hinduismu.

Se smyslem pro jednotu a posvátnost se určitě setkáme v islámském súfismu. Zvláště pohostinná ke stvoření je pak židovská spiritualita, obzvláště její chasidská větev – podle chasidských příběhů každé stéblo trávy povzbuzuje anděl a v každém kousíčku hmoty lze nalézt jiskry Svatého.

Otevřeně zelené jsou tradice původních obyvatel a čerpat z nich mohou i pozdější náboženství. Pan-amazonská synoda katolické církve před časem jmenovitě ocenila duchovní přínos původních obyvatel Amazonie, zvláště jejich úctu k přírodě a smysl pro její posvátnost.

V evropské tradici nalezneme pozitivní vztah ke stvoření také v alternativních menšinových směrech hermetismu, antroposofie, alchymie, přírodní magie a novopohanství.

Myslím tedy, že vztah k životu na planetě se může stát dobrou bází pro mezináboženský dialog. Tak o tom smýšlel například katolický teolog Marcello Barros, který hovořil o planetárním lidství jakožto budoucnosti náboženství. Mám rád myšlenku zmíněného teologa Foxe, že neexistují křesťanské oceány, buddhistické hory nebo islámské stromy. Život na Zemi překračuje náboženské tradice – ty ovšem mohou prohlubovat úctu k Zemi.

Myslím, že ta únava je patrná. Teď se zrovna nacházíme uprostřed jakéhosi regresivního stadia. Ve Spojených státech i Evropě je na vzestupu krajní pravice, která předstírá, že lze zvrátit vývoj, klimatickou krizi pak řada těchto politiků vysloveně popírá. Na druhé straně je patrné, že progresivní síly působí unaveně. Myslím, že potřebujeme zažít v pohledu na svět nějaký přelom. A zelená spiritualita by jej mohla nabídnout.

Je přitom třeba zdůraznit, že nijak nestojí proti vědě. Když se dnes podíváte do současné hlubinné ekologie nebo biologie, vidíte, že už i oficiální věda mluví o propojení na všech úrovních existence. Lovelockův projekt Gaia už dávno není chápán jako new age výstřelek, docenil ho i filosof Bruno Latour. V mainstreamové psychologii a neurovědách, jak o tom třeba před časem mluvil v časopise Tvar psychiatr Jiří Horáček, se dnes už zcela otevřeně mluví o panpsychismu. Zdá se, že novověký racionalismus se vyčerpal, to ale neznamená, že stále neovlivňuje naše pojetí vzdělání, kultury a politiky.

Zelená spiritualita může dnešním ekologickým a humanistickým tendencím vdechnout duši. Z perspektivy na život orientované duchovnosti je patrné, že život na naší planetě není samozřejmost. A proto je třeba ho chránit a milovat. Nejde ani tak o nějakou společnou ideologii, ale spíše o přístup k realitě. Všechny aspekty skutečnosti se navzájem potřebují. V buddhistické tradici tomu říkáme Indrova síť.

Krajní pravice nabízí mýtus návratu do normálních časů. Jenže které z nich takové byly? Devadesátky, kdy se naplno rozjela globalizace? Normalizace? Druhá světová válka? Devatenácté století? Ano, tento mýtus nabízí emočně silnou iluzi, že když porazíme zkažené liberální elity, jaksi zázračně se vše vrátí do starých kolejí. Je to zcela pochopitelné. Chápu, že mnozí lidé se světa, v němž žijeme, bojí. Taky mám strach. Ale i naději.

A víte co? Řekl bych, že v tom regresu je náznak pravdy, protože nepřetržitý pokrok je mýtus, my opravdu nemůžeme donekonečna růst, vyvíjet se, pořád směřovat kamsi vpřed… Jenže místo abychom se soustředili na astronomickou nerovnost, technologický vývoj bez kritického zkoumání a kult růstu, necháme se krmit pohádkami o „normalitě“.

Neustálá polarizace na „my“ versus „oni“ ale nepomáhá, je dobré a moudré přemýšlet, jak se na svět dívají i lidé s odlišným chápáním věcí. A právě v tom může pomoci tradice. Třeba láska k přírodě, vztah ke krajině – to všechno jsou hodnoty, na kterých se můžeme shodnout napříč politickým, generačním i duchovním spektrem. Je velmi důležité integrovat v tomto zběsile se vyvíjejícím a nejistém světě i něco tradičního, přičemž duchovní hodnoty mohou v tomto procesu sehrát klíčovou roli – soucit, cit pro posvátnost života nebo smysl pro to, co nás přesahuje, jsou univerzální kvality. A my teď naléhavě potřebujeme přerůst polarizaci.

Celkově roste počet lidí, kteří se obávají budoucnosti. Kvůli klimatu, ale poslední dobou často i kvůli válce. Pracoval jsem také s několika ekologickými aktivisty, úžasnými mladými lidmi. Během terapií jsme se snažili společně najít „obnovitelné zdroje“ v duši. Radil jsem jim rozpomenout se na začátek jejich cesty, na základní spojení s přírodou a životem – na zkušenost propojení. Občas jsem jim říkal, že v tom zápase nejsou sami, že je s nimi živý svět, ostatní příroda. A někdy jsme v tom smutku a nejistotě jen byli… Jejich nasazení a přístup jsem obdivoval. Současně jsem jim snad pomáhal pečovat o sebe, protože aktivním lidem přirozeně hrozí vyhoření.

Myslím, že mnozí mladí lidé si uvědomují duchovní rozměr celé věci. Mezi klimaaktivisty přestala být spiritualita sprosté slovo. A k té nekonzistenci: nekonzistentní jsme tak trochu všichni, on nás k tomu současný systém nutí, a ne každý máme schopnost se mu plně a vědomě vzepřít. Potřebujeme jak systémovou změnu, tak kulturně-duchovní přelom v pohledu na svět. A spiritualita nám může poskytnout směsici potěšení a disciplíny, jež je k takovému přelomu nezbytná.