Prst nalezený v altajské jeskyni ukazuje k novému druhu člověka

Během poslední doby ledové na Zemi žily prokazatelně tři druhy homininů - Homo erectus, neandrtálci a moderní lidé Homo sapiens. Před sedmi lety byl objeven zřejmě čtvrtý člen rodiny. Miniaturnímu „člověku Floreskému“ z izolovaného indonéskému ostrůvku dosud ne všichni vědci přiznávají statut samostatného druhu a poněkud posměšně jej nazývají hobit. Zdá se jim poněkud nedůstojné, aby tu s námi ještě před několika desítkami tisíc let, možná jen před 12 tisící lety, existoval ještě někdo.

A teď je tu další senzace: prst sedmiletého dítěte, žejmě děvčátka, které žilo během poslední doby ledové v jeskyni sibiřského Altaje. Tamní step před 30 až 40 tisíci lety sdíleli společně moderní lidé a neandrtálci. Problém je v tom, že dítě nepatřilo ani k jedné z těchto skupin.

Kosti malíčku vykopali v létě 2008 ruští archeologové v nánosech na dně Děnisovy jeskyně v Altaji. Pracovali pečlivě, v rukavicích, aby fosílii nekontaminovali lidskou DNA. Nález z vrstvy, uložené před 30 až 38 tisíci lety, se zdál převratný a byl uložen jako kost neandrtálce pro pozdější podrobné prozkoumání.

Před několika měsíci si kost vyžádali němečtí antropologové, aby ji klasifikovali podle DNA. V první fázi extrahovali genetický kód z mitochondrií. To jsou jakési elektrárny v buňce, jejichž DNA (mtDNA) se dědí výhradně po matce, a tato DNA se z zfosilních tkání získává poměrně snadno a s nadějí na kompetní a přesný výsledek.

Analýzu provedli velice pečlivě, výsledky ověřili celkem 156 krát. A dostali šok.

„Překonalo to naše naděje,“ svěřil se redakci magazínu Nature Svante Pääbo, vedoucí mezinárodního týmu a šéf oddělení evoluční biologie Institutu Maxe Plancka v německém Lipsku. „Nechtěl jsem tomu uvěřit. Znělo to příliš fantasticky.“ Vědci začali o někdejší majitelce malíčku hovořit jako o X-ženě, i když pohlaví dotyčného jedince není určeno s jistotou. „Nikdo netuší, jak mohla – mohl – vypadat,“ řekl Pääbo. Vzhledem k chladnému klimatu té doby se však dá předpokládat, že tvor chodil oblečený.

Neandrtálci žili podle výzkumů Anatolije Děrevjanka z Ruské akademie věd na Altaji, konkrétně v Okladnikově jeskyni, prokazatelně před 40 tisíci lety, stejně jako moderní lidé. Oba druhy lovily velké savce doby ledové – srstnaté mamuty anosorožce.

Prehistorické sídliště v Děnisově jeskyni je proto předmětem intenzivního výzkumu už deset let. Byly tu nalezeny artefakty mousterianského a levalloiského typu, které jsou připisovány neandrtálcům.

„Nález malíčkových kostí dítěte nebyl nijak výjimečný,“ vzpomíná na objev, který slibuje vědeckou senzaci, Michael Šunkov z archeologického a etnografického ústavu v Novosibirsku. Ochotně ho poskytl německému kolegovi Pääbovi, s nímž po léta spolupracuje.

Pääbův tým získanou mtDNA porovnal s „referenčními“ vzorky: šesti neandrtálskými, jedním lidským ze 30 tisíc let starého ruského nálezu a s 54 od současných lidí. Mezi neandrtálci a moderními lidmi existuje v průměru 202 odlišných nukleotidů, charakteristicky uspořádaných skupin molekul. Vzorek z Děnisovy jeskyně se ale lišil v 385 pozicích. MtDNA z malíčku děvčátka nepasovala ke známému vzorci neandrtálce. Nepasovala ale ani k DNA moderního člověka. Naznačovala, že patří jinému, dosud neznámému druhu.

„S tím, co zatím máte v ruce, je předčasné mluvit o objevu nového druhu,“ vzkázal nadšeným ruským a německým kolegům přední specialista na fosilní DNA Eske Willerslev, ředitel dánského Centra GeoGenetiky Kodaňské univerzity, i když jejich práci vysoce ocenil.

Ředitel projektu humánní evoluce Smithsonianského institutu Rick Potts namítl, že sibiřský nález může patřit H. heidelbergensis nebop H. erectus. Ani dešifrování nukleární DNA podle něj neukáže, jestli se od těchto dvou druhů malíček z Děnisovy jeskyně liší. Podle Todda Disotella z Univerzity v New Yorku může  jít o starší formu druhu H. antecessor, splečného předka neandrtálců a moderních lidí.

Jestliže by se ale skutečně prokázalo, že jde o nový druh hominina, bylo by to vůbec poprvé, kdy k tomu vedla analýza DNA. A existence dalšího současníka by zamíchala 150 let platným uspořádáním nejmladšího rodokmenu člověka.

Extrahovaná mtDNA dívky z Děnisovy jeskyně totiž ukazuje, že její linie se od druhu, z něhož vzešli moderní lidé i neandrtálci, oddělila před asi jedním miliónem let. To znamená, že její předkové museli opustit „kolébku“ v Africe v další, dosud neznámé migrační vlně: 900 tisíc let po Homo erectus, půl miliónu let předtím, než odtud vyšel předek neandrtálců (a kdy se od sebe oddělili neandrtálci a budoucí moderní lidé) a nejméně 900 tisíc let před moderním člověkem.

Divergenční datum (doba, kdy se druhy oddělily) vzniku možného nového druhu dívky z Děnisovy jeskyně vylučuje, aby šlo o potomka H. erectus – na to je příliš nízké – nebo o potomka H. heidelbergensis, který se objevil až později, před 650 tisíci lety.

„Ať už to byl kdokoliv, kdo tento mitochondriální genom vynesl z Afriky, neměli jsme o něm dosud ani zdání,“ konstatoval Pääbo.

Podle Johannese Krauseho z lipského Institutu tým nyní pracuje na extrakci nukleární, „pravé“ DNA altajského děvčátka. Teprve tato DNA může s definitivní platností ukázat, jestli jde skupečně o samostatný druh hominina a zda se jako druh mísil se svými současnáíky, ať už neandrtálci nebo moderními lidmi. Proto v Novosibirsku probíhá prověrka dosavadních nálezů a zintenzivnily i vykopávky v samotné jeskyni, aby se podařilo najít další fosílie.

Willerslev argumentuje, že mtDNA sama o sobě není známkou nového druhu právě proto, že se dědí jen po matce. Dosud neznámé variace v její struktuře by totiž mohly být výsledkem „jen“ mezidruhového křížení, například neandrtálce s potomky staršího druhu H. erectus, který se do Asie dostal mnohem dřív, případně nějakého neznámého druhu s neandrtálcem nebo moderním člověkem. I to by ale zůstávalo vědeckou senzací.

„Dosud jsme vycházeli z představy, že když se objevil nový druh, ty staré ustoupily,“ připojil se do diskuze Clive Finlayson z Gibraltarského muzea. „Tohle je ale velice jasný příklad dlouhodobé mezidruhové koexistence, ne-li křížení. Kdo chce tvrdit, že na daném území mohl žít jen jeden druh homininů? Zejména je-li to území velice řídce osídlené,“ poznamenal s poukazem na své výzkumy souběžného výskytu neandrtálců a moderních lidí na jihu Iberského poloostrova.

Ozvaly se rovněž pochybnosti o datování vrstvy, v níž byl záhadný malíček nalezen. „I jestli je datování přesné, mtDNA může být starší,“ namítl Owen Lovejoy z Kent State University v Ohiu. „A neviděli jsme snímek samotného nálezu,“ poznamenal. Rusové ovšem tvrdí, že provedli důslednou radiokarbonovou analýzu vrstvy a že možnost promíchání nálezů z různých, starších či mladších vrstev, je krajně nepravděpodobná. To ovšem pro exaktní vědu není dostatečné.

V Děnisově jeskyni ve stejné vrstvě jako podivný malíček se už dříve našly i další předměty – mimo jiné zlomek leštěného náramku s vrtaným otvorem a zlomky předmětů s ornamentální výzdobou. Ani ty nezapadají do známých škatulek neandrtálců, ale zdají se být blíže výtvorům moderního člověka. Současně se tak opět otevírá otázka, zda se tyto známé dva druhy alespoň v této oblasti geneticky nemísily. „Není to nepravděpodobné, jestliže žily ve stejnou dobu na stejném území,“ naznačil ve studii, publikované v Nature, Pääbo.

Existuje ovšem víc nálezů lidských fisílií s kontroverzní klasifikací.

„Je tu několik nálezů datovaných do doby před 250 až 650 tisíci lety jako Narmada v Indii nebo Dali, Yunxian aJinniushan, o nichž se soudí, že může jít o asijské deriváty Homo heidelbergensis,“ poukázal Chris Stringer z Přírodovědeckého muzea v Londýně. „Jsou ale i mladší – vedle X-ženy z Děnisovy jeskyně třeba části lebky ze Salkhitu v Mongolsku a Maby v Číně, které odolávají pokusům o vědeckou klasifikaci. Možná naznačují, že lidský rodokmen je složitější, než si dosud připouštíme.“

„Je to fascinující, jak molekulární výzkum může přispět paleontologii, když není k dispozici dostatek mnorfologických údajů (o tvaru zkoumaného předmětu),“ řekl Pääbo. „Je jasné, že stojíme na začátku velmi zajímavé fáze.“