Profesor Pavel Marek: Zachránil jsem životy a skončil u „lopaty“

Vize. Člověk bez vize jako kdyby ani nebyl. A pomohly mi i jazyky. Víte, pocházím z rodiny technického úředníka – strojního inženýra, který celý svůj život zpracovával technické normy v úřadu pro normalizaci v Praze. Maminka byla cizojazyčnou korespondentkou. Už od mládí mně rodiče zdůrazňovali, že jestli chci v oboru, který si vyberu, něčeho dosáhnout, musím věnovat potřebnou pozornost studiu jazyků. Bez nich že to nejde. Už jako školák jsem se proto pod vedením rodičů učil německy a později anglicky. Význam rodičovských rad jsem začal oceňovat kolem maturity a zejména po nástupu na vysokou školu – Fakultu inženýrského stavitelství ČVUT, kde jsem si vybral obor zaměřený na navrhování a realizaci stavebních konstrukcí.

Pozval si mě k sobě jako asistenta profesor Jan Ducháček, vynikající matematik, jenž byl vedoucím katedry stavební mechaniky na Vysoké škole železniční neboli VŠŽ, která tehdy v Praze vznikla.

Dostal jsem se k oborům statika, stavební mechanika, pružnost a pevnost konstrukcí a k dalším a cvičil o málo mladší studenty. Měl jsem také to štěstí, že jsem se tou dobou oženil a že mi manželka připomínala, že bych měl pamatovat i na zajištění rozrůstající se rodiny, na což asistentský plat nepostačoval. Bylo třeba poohlédnout se po melouchu neboli vedlejší aktivitě, která by přinesla nejen rodině pomoc finanční, ale také mě uvedla do projekční rutiny.

Pro nejbližších pět let, která jsem strávil jako asistent, jsem si vytkl heslo: Mimo rámec asistentských povinností navíc pracovat částečně pro finanční přilepšení, částečně pro získání hlubších znalostí a projekční rutiny, částečně pro publikování výsledků. Tato filozofie se ukázala dlouhodobě jako velice rozumná.

Škola se stěhovala z Prahy do Žiliny a my jsme s manželkou stáli před rozhodnutím, jestli máme zůstat v Praze, či se také stěhovat – manželka je Slovenka, takže jsme byli změně bydliště nakloněni. Nicméně osud měl pro nás připraveno jiné překvapení.

Při rozhodování o setrvání na VŠŽ, nebo o přechodu na jiné pracoviště, jsem jen tak ze zvědavosti navštívil Hutní projekt Praha a informoval se o eventuálních pracovních možnostech v případě, že bychom se rozhodli v Praze zůstat. Při zmíněné návštěvě došlo k osudovému setkání se zástupcem Škody Plzeň, který ve stejný den dělal v Praze nábor projektantů pro dlouhodobé vyslání na výstavbu závodu strojírenské metalurgie do Indie.

Vzhledem ke svému jazykovému vybavení a celkové odborné kvalifikaci jsem vyhovoval kritériím výběru. A skutečně jsem v létě 1960 po početném očkování vyrazil na pracovní pobyt do asijských dálek. Nebylo jednoduché opustit fakultu. Do Indie jsem odletěl nejprve sám, později za mnou přiletěla manželka s dcerou, jíž v té době byly čtyři roky.

Tři a půl roku jsem projektoval konstrukce ocelárny ve městě Ranchi ve státě Bihár. Prožil jsem nezapomenutelné roky usilovné práce, někdy při 43 stupních Celsia. Zároveň jsem se také postupně probouzel do socialistické reality.

Osobní plat každého montážníka – projektanti byli vysílající organizací považováni za montážníky – byl podle kontraktu s indickým investorem 1000 USD měsíčně – osvobozeno od indických daní. Tento plat převzal do své péče čs. podnik zahraničního obchodu Technoexport jako zisk a my montážníci jsme dostali jen diety v nekonvertibilních rupiích, což podle vedení mělo stačit na živobytí.

Doma byla montážníkům vyplácena část platu k úhradě činže. Jednoho dne bylo konstatováno, že dokumentace „mých“ ocelových konstrukcí je kompletní včetně statických posudků, a já jsem byl poslán zpět do Prahy. Opustil jsem Indii s bohatými vzpomínkami a zkušenostmi s tím, že jsem neodjížděl sám, nýbrž s rodinou rozrostlou o kalkatský suvenýr – syna Pavla, dnes filmového režiséra.

Nedlouho poté si mě pozval profesor Faltus, nestor českých ocelářů, tehdy vedoucí katedry ocelových konstrukcí ČVUT, a nabídl mi místo u něj na katedře. Tam jsem strávil dalších dvanáct let. Připravoval jsem a obhájil kandidátskou práci (CSc.), vychovával studenty a později doktorandy, projektoval dvě desítky ocelových plaveckých středisek, například ve Stromovce, a pro rodinu jsem svépomocí budoval družstevní byt v Dejvicích. Publikoval jsem první knihu.

V roce 1968 došlo k dalšímu zlomu. Začátkem roku přijel do Prahy z USA profesor L. S. Beedle, děkan významné stavební fakulty v Pensylvánii. Při prvním setkání na katedře jsem ani nemohl tušit, že se zanedlouho stane mým mentorem, učitelem a přítelem.

Profesor Faltus mě pověřil týdenním doprovodem amerického hosta. Shodou okolností bydlel v našem dosud řádně nevybaveném bytě. Tak se stalo, že jsme týden strávili dlouhými rozhovory o odborné problematice i o všeobecných problémech. Při loučení jsem byl pozván pracovat na dva roky do USA.

Pozvání jsem v té chvíli považoval za společenské gesto, ale mýlil jsem se. Za několik týdnů přišlo oficiální. Dostal jsem od ČVUT a ministerstva školství souhlas, a tak jsem se ocitl s rodinou v městečku Bethlehem v Pensylvánii na univerzitě Lehigh.

Ano, nesporně často. Já tomu říkám osud. Ovšem vždycky to kvalifikuji tak, že k tomu, aby jednotlivec dostal mimořádnou příležitost, musí být řádně připraven. Je těžké se ve 20 či 25 letech vymlouvat, že neumím anglicky a že bych určitě také někam jel. To říkám celou dobu studentům.

Samozřejmě. To snad každý. Naše děti tam chodily do školy, manželka byla doma. Setkávali jsme se jak s velkým množstvím cizinců, kteří tam pracovali na univerzitě, tak s místními. Po mém nástupu na univerzitu mě z Prahy požádali tři „kolegové“, abych jim sehnal v USA stipendium nebo práci, že by rádi přijeli za mnou. Vyhověl jsem jim a přijel pozdější prorektor ČVUT, pozdější děkan stavební fakulty a jeden z pozdějších docentů.

Můj přítel v Ostravě má pořekadlo: „Pokud nechceš, aby ti někdo dělal zle, nedělej mu dobře.“ Nejsem propagátorem tohoto hesla, ale v případě výše uvedené trojice se plně prokázala jeho platnost. Jednoho smutného dne na podzim roku 1970 jsem dostal z ČVUT příkaz co nejrychleji se vrátit do Prahy. Nasedli jsme do letadla a vraceli se do Prahy.

Důvody k návratu byly především dopisy od rodičů. K mým hlavním odborným důvodům pak patřila představa, že co jsem se v USA naučil, uplatním doma v rámci práce se studenty, doktorandy a kolegy na fakultě, což byl můj omyl.

Ano, i po okupaci jsme se rozhodli vrátit, byť mám k politice tohoto typu odpor. Totalitní druhá světová válka zasáhla naši rodinu. Dva strýcové se nevrátili z Terezína a z Auschwitzu, teta se s podlomeným zdravím po návratu z šestiletého věznění v Ravensbrücku marně snažila vrátit do běžného života. Odpor k totalitním režimům mně po válce zabránil zapojit se do politiky, a tak jsem k sobě přitahoval politickou „nepřízeň“ například od kariéristů na katedře.

Ale zpět k mému návratu: Tušili jsme, že nebude jednoduchý a bez problémů. Iluze jsme si nedělali. Postupně se měnila atmosféra na katedře. Nastoupil jsem, po čase obhájil habilitační práci, stal se docentem, měl jsem souhlas k předložení doktorské práce (DrSc.), což byl v mém případě nestraníka menší zázrak. A potom začaly velké problémy.

Dcera s manželem po nějaké době zmizeli za hranicemi, emigrovali do USA. Byla to tehdy jejich věc, byli manželé, byla to rodina s jedním dítětem. Výbor strany mi zadržel – už hodinu poté, co se vedoucí katedry dozvěděl o emigraci mé dcery – velký doktorát, který jsem měl už rozpracovaný a připravený. Obhájit jsem jej směl až po sametové revoluci.

Teď ale přijde klíčový moment: Přiblížilo se totiž období „politické nepřízně“ s vyvrcholením spočívajícím v mém vyhazovu z ČVUT. Lze to označit jako vyhazov politicky neangažovaného odborníka, který musel být zlikvidován.

Ne, byl jsem zlikvidován za to, že jsem zabránil havárii tramvajového mostu přes Vltavu v Holešovicích a za záchranu lidských životů…

Ke zjištění havarijního stavu mostu a k posouzení z hlediska akumulace poškození únavou jsem se dostal v rámci své práce. Byl jsem vyhozen za to, že jsem použil znalostí získaných v zámoří a varoval včas provozovatele mostu, který mě naštěstí vzal vážně.

Po této aféře se v mém životě začaly hrát úplně jiné noty. Problém byl v tom, že kardinální závady na mostě neodhalil a riziko havárie tak vyvolal již zmíněný prorektor, kterému jsem předtím zařídil práci v USA a jenž nyní řídil zatěžkávací zkoušku mostu a kontroloval projekční podklady před zahájením provozu, k čemuž byl kvalifikován jen politicky, bez odborných znalostí.

Byl to on, kdo mi dal příkaz mlčet o blížící se havárii. Tento jeho příkaz zněl: „Je to politická záležitost, já jsem hlásil soudruhu Kapkovi (předseda Městského výboru KSČ), že most je v pořádku a že může slavnostně zahájit provoz. Přece mu teď nebudu říkat, že je v havarijním stavu.“

Byl jsem v pasti. Nezbylo mi nic jiného, než v souladu s inženýrským slibem, skládaným při promoci, neposlechnout prorektorův příkaz. Napsal jsem primátoru Prahy Zuzkovi, že most je před kolapsem. Ten si mé údaje prověřil, prokázalo se, že jsem měl pravdu, a most byl demontován.

To, co následuje, není fikce. To je úplný paradox! Prorektor dostal ke svým funkcím ještě navíc funkci ředitele jednoho stavebního ústavu ČVUT. Já jsem dostal od rektora ČVUT výpověď ze školy s tím, že jsem musel „k lopatě“ do malého stavebního podniku, kde jsem měl zcela minimální plat. Chodili mě tam kontrolovat policisté – prorektor měl bratra ve vysoké politické funkci.

Zdůrazňoval jsem, že jsem zachránil most, měl jsem tedy pravdu – tak proč mám odcházet, když jsem zabránil havárii, zachránil životy a varoval oprávněně primátora? Jenomže stranický výbor, všichni, prý až na jednoho, byli proti mně. Zkrátka mě vyhodili.

Byl jsem předvolán na Městský výbor KSČ v Praze, kde na mě bylo asi deseti funkcionáři naléháno, abych podepsal prohlášení, že havarijní riziko mostu Partyzánská–Trojská nesouvisí se soudruhem prorektorem. Samozřejmě jsem prohlášení nepodepsal, k nelibosti přítomných. Připadal jsem si v lednu 1983 jako vyhnanec z ráje, kterým pro mne do roku 1982 bylo ČVUT.

K hlavním náplním práce podniku patřilo rozprostírat písek na Strahovském stadiónu před spartakiádou. Stranická organizace ČVUT zařídila, abych dostával jen minimální plat. Nesměl jsem pracovat na žádné fakultě, mít žádného podřízeného. Zkuste živit rodinu za takových podmínek…

V podniku byl shodou okolností ředitelem přítel mého přítele; ten můj přítel byl po roce 1968 zavřený několik let v Jáchymově. Ředitel se mě zeptal, když jsem u nich nastupoval, co u nich vlastně můžu dělat. Měl jsem návrh: „Povězte mi, soudruhu řediteli, kolik mám odpracovat a kolik mám vydělat pro váš podnik ročně, abyste mi vypláceli můj povolený minimální plat měsíčně.“ On se zamyslel a uvedl sumu 150 tisíc ročně. Přijal jsem tuto nabídku a celou dobu to klapalo.

Objel jsem republiku, zajel na jedno výzkumné pracoviště, na druhé, na třetí a získal pro podnik spolupráci ve výzkumu konstrukcí. Takže jsem zjednodušeně řečeno nosil jen faktury a na výzkumu pracoval doma. Ředitel byl spokojený, já jsem pokračoval ve výzkumu, jehož výsledky mi ředitel povolil publikovat, sem tam jsem řešil nějaký ten melouch nebo znalecký posudek, který se vyskytl.

Jednou se mi z Kanady ozval telefonem přítel – kanadský profesor z Edmontonu. Nabízel mi, abych přijel na půl roku. Říkal jsem si v duchu: „Milý příteli, kdybys věděl, v čem je v současnosti problém…“

Pozvání jsem dostal i písemně. Šel jsem za ředitelem. Říkal jsem si, že než ten dopis hodím do koše, tak to zkusím. „Co mám dělat, mám nějakou šanci?“ zeptal jsem se. Ředitel se zamyslel a překvapil mě svou odpovědí: „No, když se vzdáte devizových příjmů z vaší práce v Edmontonu ve prospěch našeho podniku (potřebujeme devizy) a pojedete jen za úhradu cestovného (diety), tak vám to podepíšu, ale musíte jet sám, bez rodiny.“

Řekl jsem, že návrh beru. Vše proběhlo hladce. Hostitelská univerzita v Edmontonu mi dala k dispozici byt a letenku. Diety jsem dostal od stavebního podniku v Praze, kterému jsem odevzdal svůj zahraniční plat. Pracoval jsem na univerzitě půl roku, napsali jsme řadu publikací.

Nejsem hamoun na prachy, ale šlo o následující. Když se blížil konec mého pracovního pobytu, právě přišel na trh první osobní počítač v Kanadě. Místní kamarádi říkali, když jedeš do toho Československa, tam určitě ty počítače ještě nejsou, kup si jeden. A já jsem z peněz, co jsem z diet ušetřil pro rodinu, koupil počítač.

Vracel jsem se s několika bednami, tenkrát počítač byla fůra krabic. Přiletěl jsem na letiště v Praze, kde se mě ptali, co to vezu, a já že počítač, a tak se radili a radili, a že to proclí podle úhlopříčky obrazovky. Odvezl jsem si počítač domů, měl ho legálně, a tím začala práce ve spolupráci s mladým kolegou M. Guštarem na rozvoji metody posuzování konstrukcí označované SBRA neboli Simulation Based Reliability Assessment, která dneska po více než dvaceti letech rozvoje útočí na metodu používanou např. v USA a v Eurocodech. Dodnes bylo už vydáno 720 publikací, které má na kontě náš výzkumný tým, z toho je deset knih. Kdybych byl býval neabsolvoval tuto cestu do Kanady a nepřivezl počítač, tak by se na metodu asi ještě několik let čekalo.

Rozvíjíme a zdokonalujeme aplikace metody SBRA, publikujeme příklady a porovnání s posudkem podle norem evropských a zámořských. Oficiální přechod na jiné normy je náročný proces. V odborné veřejnosti doma a především v zahraničí roste nezadržitelně zájem o SBRA metodu, což lze chápat jako přechod od zastaralé dopravy kočárem k jízdě mercedesem.

V souvislosti s aférou mostu, která se táhne až do dnešních dnů bez známek snahy se mi omluvit za neodůvodněnou výpověď, pokračuje sem tam éra mých výpovědí ze zaměstnání v Česku. Vize je silnější než zákeřnost některých funkcionářů. Také píšu paměti. Mám manželku, jež po celou dobu stojí pevně po mém boku. Máme dvě děti. Dcera je uznávanou stavařkou v Kalifornii, o synovi už byla zmínka. Máme také pět vnoučat. Nejstarší, kterému je 35 let, byl profesionálním lyžařem a reprezentoval USA na olympiádě v Salt Lake City ve sjezdu. Další vnoučata jsou výbornými studenty v Kalifornii v oborech biomechanika a psychologie. Zvláštní radost máme ze čtyřletého vnoučka a z budoucího fotbalisty, který vkročil v Kalifornii do druhé desítky. To mi dělá potěšení.