Proces se spikleneckým centrem jako smutné divadlo

Jednání bylo přenášeno rozhlasem, a tak mohly statisíce obyvatel Československa vyslechnout i slova bývalého generálního tajemníka Komunistické strany Československa Rudolfa Slánského, ještě nedávno druhého nejmocnějšího muže v zemi:

„Nesu hlavní a nejtěžší vinu ze všech obviněných. Proto, poněvadž jsem stál v čele protistátního spikleneckého centra. Jeho činnost jsem řídil a dával svým spoluviníkům linii, která ale byla především linií amerických imperialistů, jimž jsem sloužil, která byla linií zrady a spiknutí, sabotáží, diverzí a špionáží. Nesu odpovědnost i za všechny zločiny svých spoluobviněných, protože jsem je vtáhl do protistátního centra.“

Ti, kteří třeba rozhlas neposlouchali, měli už za několik dní příležitost koupit si o celém jednání publikaci, kterou promptně vydalo ministerstvo spravedlnosti. Dnes je oněch 560 stran textu bibliografickou raritou, ale také jedinečným svědectvím o snad nejabsurdnějším politickém procesu ve dvacátém století.

„Dopustil jsem se nejhroznějšího a nejhanebnějšího zločinu. Zavinil jsem smrt Jana Švermy a ukládal jsem o život prezidenta republiky Klementa Gottwalda,“ tvrdil Slánský v jedné z pasáží svého vystoupení před senátem Státního soudu v Praze.

On, který s oběma prožil ve vedení komunistické strany téměř čtvrt století a byli jeho blízkými osobními přáteli. „Byl jsem hlavním špiónem amerických imperialistů, způsobil jsem rozsáhlé materiální škody československému lidu, brzdil jsem zvyšování jeho životní úrovně,“ přiznával vzápětí. „Připravoval jsem imperialistickou válku a fašistickou diktaturu.“

Když ještě několika dalšími větami vysvětlil, jak a proč se stal „nepřítelem uvnitř komunistické strany, uvnitř státu a uvnitř celého tábora míru“, zakončil svou tirádu slovy: „Vím, že pro mne není žádných polehčujících okolností, žádné omluvy, žádné shovívavosti. Zasluhuji právem opovržení. Nezasluhuji jiný konec svého zločinného života než konec, jaký navrhuje státní prokurátor.“

Ve stejném duchu promluvili 26. listopadu 1952 ve svých závěrečných řečech i další obvinění. Právě v těch chvílích svolal Gottwald členy politbyra a bylo rozhodnuto o trestech.

Záznam o této schůzi neexistuje, ale její účastníci A. Novotný a V. Široký později nezávisle na sobě tvrdili, že se vůbec nediskutovalo a porada skončila během několika minut. Gottwald prý navrhl „jedenáct špagátů“ a třem zbývajícím doživotí. Ostatní s tím mlčky souhlasili a sám Gottwald „směrnici“ příštího dne telefonicky oznámil předsedovi senátu státního soudu JUDr. Jaroslavu Novákovi.

Po prvních poválečných parlamentních volbách (1946) se nejsilnější stranou stala KSČ. Do příštích voleb, jež se měly konat za dva roky, chtěla komunistická strana získat pro svou politiku nadpoloviční většinu, aby mohla řídit zemi podle svých představ.

Ty se opíraly o tzv. specifickou cestu k socialismu. Tato koncepce se zrodila v prostředí naší komunistické emigrace v Sovětském svazu v letech druhé světové války. Její podstatou byla postupná socializace, počítala s dlouhodobým zachováním menších soukromých podniků do 50 zaměstnanců a nemělo docházet ke kolektivizaci zemědělství.

Při návštěvě Gottwalda v Moskvě v roce 1946 se sovětský vůdce Stalin vyjadřoval k takové možnosti pozitivně a výslovně poznamenal, že taková cesta k socialismu je možná a nemusí nutně vést přes systém sovětský a přes diktaturu proletariátu.

Určitě již neodhalíme, zda Stalinovy poválečné sympatie ke specifickým cestám byly záležitostí taktiky či opravdové vůle, skutečností však bylo, že na jaře 1947 se situace vyvinula tak, že z vlády byli z různých důvodů vypuzeni komunisté ve Francii a Itálii. Ve stejné době se zrodila Trumanova doktrína (zvěstovala politiku zadržování komunismu) a nedlouho poté byl představen Marshallův plán hospodářské pomoci evropským zemím.

Ve snaze zvrátit zhoršující se vzájemný poměr sil bylo v září 1947 vytvořeno Informační byro komunistických a dělnických stran jako jeden z nástrojů formování sovětského mocenského bloku. Klíčové jednání se uskutečnilo v červnu 1948, kdy byli z organizace vyloučeni jugoslávští komunisté a byla přijata Stalinova teze o zostřování třídního boje při budování socialismu spojená v praxi s odhalováním nepřátel i ve vlastních stranách. Současně byla odsouzena myšlenka o možnosti specifických cest každé země k socialismu a byla označena za jedno z hlavních nebezpečí pro komunistické hnutí.

Členové vedení KSČ museli rychle opustit zásady, kterým ještě včera věřili. Jinou možnost zřejmě v tehdejší situaci neměli, pokud nechtěli být z komunistického hnutí exkomunikováni jako třeba Tito, a to nechtěli. Jakožto disciplinovaní vojáci strany proto spolkli i tentokrát změnu taktiky a zdůvodnili ji vážností studené války (a to nikoli neoprávněně – vznik NATO na podzim 1949, vypuknutí korejské války v roce příštím).

Sovětský tlak na „odhalování nepřátel“ zesílil v souvislosti s budapešťským procesem s Lászlem Rajkem (1949). Bylo nutné najít i „československého Rajka“. Vyšetřování mělo v příštích dvou letech několik fází a koncepci chystaného monstrprocesu řídili v pozadí sovětští poradci za iniciativní spolupráce čs. vyšetřovatelů ze Státní bezpečnosti.

Když se původní koncepce (protistátní spiknutí trockistického zaměření) proměnila v roce 1951 na antisemitskou a antisionistickou, byl v Moskvě za „hlavu“ spiklenců vybrán právě generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a 23. listopadu byl v Praze zatčen.

Podobně jako většina dalších i on prodělal ve vězení při vyšetřování určitý oblouk. Nejdříve věřil, že prokáže svou nevinu, a odmítal učinit vynucená doznání.

Po kombinaci fyzického násilí a systematického psychologického nátlaku nakonec rezignoval a rozhodl se splnit přání strany a vystoupit v hlavní roli tragické frašky.

I většina dalších komunistických funkcionářů první dny věznění věřila, že byli zatčeni omylem, z nedorozumění, zatímco ti ostatní byli zatčeni oprávněně. A byli přesvědčeni, že omyl se snadno vysvětlí. Pouze ti, kteří už znali logiku politických procesů, věděli, o co jde.

Vyšetřovatelé apelovali na čest vyšetřovaného a povinnost doznat se, aby splnil stranický úkol a potvrdil věrnost straně i podporu boje proti imperialismu. Odpor vyšetřovaných se snažili zlomit tvrzením, že straně škodí, protože ona už o jeho vině rozhodla, vyhlásila ji veřejně, a nemůže tedy přiznat chybu.

Součinností všech tlaků se vyšetřovatelům podařilo vyvolat u většiny vězňů psychologický zlom, jenž byl nezbytným předpokladem úspěšnosti procesu. Téměř u všech jako klíčový bod vystupoval poznatek, že ve vyšetřování nejde o pravdu a vyvracení nesprávných obvinění, ale o „výrobu zločinců“, a hlavně o život.

Většina vězňů se rozhodovala mezi přežitím a vynuceným doznáním. Uvědomovali si, že trvalý odpor povede k nelidskému utrpení, zatímco nepravdivé doznání jim ulehčí pobyt ve vězení aspoň natolik, že zůstane naděje na přežití.

V létě 1952 byla koncepce spiklenecké skupiny uzavřena a z mnoha desítek zatčených bylo vybráno 14 obviněných, tak aby se dala demonstrovat rozsáhlost a nebezpečnost „spiknutí“. Antisionistickou koncepci procesu potvrdil výběr obviněných – 11 ze 14 bylo „židovského původu“, jak je potom nazývala obžaloba. Všichni obvinění se museli své role naučit podle tzv. otázkových protokolů a vyšetřovatelé je zkoušeli.

Vlastní přelíčení proběhlo bez komplikací podle tzv. režijní knihy. Když 27. listopadu 1952 vynesl předseda senátu rozsudky, figurovala v nich v různých obměnách obvinění z velezrady, vyzvědačství, sabotáže a vojenské zrady.

K trestu smrti byli odsouzeni Vladimír Clementis, Otto Fischl, Josef Frank, Ludvík Frejka, Bedřich Geminder, Rudolf Margolius, Bedřich Reicin, André Simone, Rudolf Slánský, Otto Šling a Karel Šváb. K doživotnímu vězení Vavro Hajdů, Artur London a Evžen Löbl.

Nikdo z nich se proti rozsudku neodvolal. Všechny žádosti o milost prezident Gottwald odmítl a 3. prosince 1952 bylo jedenáct hrdelních trestů na dvoře pankrácké věznice vykonáno. Až v roce 1963 Nejvyšší soud původní verdikt zrušil a všichni odsouzení v procesu s „centrem“ byli rehabilitováni. To však zůstalo veřejnosti utajeno až do roku 1968.