Článek
Zdá se to příliš mnoho filosofie? Čas přece běží rychlostí 60 sekund za minutu, 24 hodin za den, za měsíc třicet, nejvýš jednatřicet dní.
Jenže to platí o hodinkách. Jak je to ale s námi, jak rychle nám běží čas? Proč se nám jednou hodina zdá nekonečná a jindy krátká? Proč ty krátké přijdou vždycky, když děláme něco příjemného a zajímavého, ale když čekáme nebo se nudíme, hodina se vleče?
Fenomén letícího času během příjemné činnosti je tak všudypřítomný, že se vědci z univerzity svatého Tomáše v Minnesotě pokusili přijít věci na kloub.
Skupině pokusných osob vzali hodinky a dali jim k dispozici jen jedny velké nástěnné hodiny. Pak dobrovolníkům zadali celkem obyčejnou práci a když na hodinách uběhlo 10 minut, dotázali se, jak příjemná činnost to byla. Většina se shodla, že šlo o zajímavou, příjemnou práci.
Když hodiny nejdou správně
Následující den stejné skupině zadali podobnou činnost, která se atraktivností podobala té první. I tentokrát dobrovolníci pracovali podle hodin opět 10 minut, ale činnost se jim zdála nudnější.
Ani v jenom případě však nástěnné hodiny nešly správně. První den byly zrychlené, druhý den zpomalené. Ve skutečnosti první den pracovali dobrovolníci jen pět minut, druhý den dvacet. Protože však hodiny šly první den rychle, dobrovolníkům se činnost zdála zajímavá. Druhý den to bylo obráceně: protože hodiny šly pomalu, zdála se dobrovolníkům stejná činnost nudnější.
„Při umělých podmínkách je velmi snadné ovlivnit pocit času,“ konstatoval Aaron Sackett, šéf výzkumu. Experiment potvrdil, že jestliže se lidem vytvoří zdání, že čas rychle běží, bude pro ně stejná činnost příjemnější než v situaci, kdy bude navozen pocit vlekoucího se času.
Radost ze života závisí na vnímání ubíhajícího času
Z toho lze odvodit zajímavou souvislost. Příjemný pocit radosti ze života je odvislý od toho, jak vnímáme ubíhající čas: čím je podle subjektivního hlediska rychlejší, tím větší uspokojení nám přináší.
Aaron Sackett: Při umělých podmínkách je velmi snadné ovlivnit pocit uplývání času
Profesor Sackett ovšem připustil, že situace v laboratoři nemusí vždy odpovídat realitě. V pořadu televize BBC připomněl řadu anekdotických příkladů dramatického zkreslení našeho vnímání času od zpomalení času, o kterém vypovídají účastníci dopravních nehod, po letící čas u lidí, kteří jsou pod vlivem opojných látek. Empirické poznatky zatím neurologie nedokáže vysvětlit: procesy v mozku, ovlivňující vnímání času, jsou dosud záhadou.
„O biologickém základu vnímání času neexistuje mezi vědci velká shoda,“ poznamenal John Wearden, psycholog z univerzity v Keele. „Existuje řada studií, ale žádná není bez rozporu.“ Wearden dal v debatě k dobru příklad své matky. Ta prý říkávala, že se jí dny vlečou, ale měsíce letí. Hodnocení času je totiž výrazně subjektivní a často si protiřečí, což věda nemá ráda.
Čas není jako fyzika
Studie dotýkající se mnoha oblastí psychologie jsou podle Weardena přesto postaveny na objektivních základech. Například oblast vidění stojí na fyzikálních poznatcích o vlnových délkách barev a biologii sítnice, takže „je jasné, od čeho se odrazit“. Ve vnímání času ale žádný objektivní bod není, dá se vycházet jen z toho, co zkoumaný člověk subjektivně cítí.
Problém je v tom, že výpověď je vždy ovlivněna dvěma faktory - časovým prožitkem a tím, jak je čas vnímán.
Pro subjektivní i objektivní čas existuje jen jedno slovo, takže subjektivní výpověď jedince o tom, jak dlouho mu něco trvá, je vždy zkreslena pohledem na hodinky a kalkulací, jak taková činnost „obvykle“ trvá. Paní Weardenová tedy vnímá okamžitý čas jako by se vlekl, ale když se ohlédne za celým měsícem a tím, co za tu dobu udělala, zdá se jí, že utekl rychle. I přes tento rozpor ale její syn psycholog soudí, že je možné měřit uplývání času, i když výsledky nebudou tak „pevné“ jako například ve fyzice.
Záleží na signálech těla
Psychologové v mnoha experimentech prokázali, že lidé ve vzrušujících situacích, například při sledování akčních filmů, vnímají čas jako rychle ubíhající, zatímco nikdo neřekne, že stejné dvě hodiny trvající sezení v čekárně uběhlo rychle.
Nepatrně světla do objasnění problému vnesl výzkum německých psychologů. Pomocí zobrazovací metody magnetické rezonance (fMRI) zjistili „významné známky nervové aktivace“ spojené s odhadem času v insulárním kortexu, oblasti mozkové kůry uvnitř mezi frontálním-čelním a temporálním-spánkovým lalokem. Mark Wittmann z Institutu psychologie a mentálního zdraví ve Freiburgu soudí, že vnímání rychlosti časuje provázáno s kvantem stimulů přicházejících z různých částí našeho těla. Insulární kortex je totiž oblastí, kde jsou tyto nervové vzruchy zpracovávány.
Na deset teorií pět vědců
Jsme-li zaujati nějakou činností, kdy přestáváme vnímat vlastní tělo, například při sledování zajímavého filmu nebo řešení složitého úkolu, čas nám ubíhá rychle. Naopak, jestliže jsme si tělesných pocitů plně vědomi a tedy je uvedená mozková oblast zaneprázdněna analýzou přicházejících signálů, naše vnímání času se zpomaluje.
Dalo by se tedy říci, že budeme-li si chtít něčeho dlouze užívat, měli bychom si všímat svého těla, svých pocitů a toho, co se děje kolem nás. Sám autor ale připouští, že jde o psychologickou oblast, kde „na pět vědců připadá deset teorií“.
„Čas neběží rychle nebo pomalu, to neumí. Jsme v času uvězněni, on prostě ubíhá tak, jak má – podle hodinek,“ uzavřel celou debatu Wearden.