Článek
Výkřiky se mohou zdát prosté, ale ve skutečnosti jsou schopné vyjádřit složitou škálu emocí. Arzenál lidských výkřiků se ladil během milionů let evoluce s jemnými nuancemi hlasitosti, načasování a modulace, které mohou vyjadřovat různé věci.
Křik je možné vystopovat k našim pravěkým předkům, jež máme společné s dalšími primáty, kteří používají křik jako klíčovou složku svého společenského repertoáru. Výkřiky jsou obzvlášť důležité v opičích společenstvích.
Psycholog Harold Gouzoules z Emoryho univerzity je jedním z hlavních odborníků na světě na výkřiky. Podle jeho výzkumu obsahují opičí výkřiky značné množství informací.
Různé výkřiky posazené různě vysoko a s různou intenzitou mohou vyjadřovat různou úroveň naléhavosti – například zda jde jen o šarvátku o místo, anebo jestli se kolem pohybuje predátor.
Gramatika opičích výkřiků dokáže být překvapivě propracovaná. Například afričtí kočkodani červenozelení mají tři hlavní predátory: levharty, hady a orly. Aby unikly orlovi, musejí opice opustit otevřené prostory a schovat se v hustém křoví. Ovšem to by byla špatná reakce, pokud by se pod keři skrýval had. Z toho důvodu si kočkodani vytvořili vzorec typických výkřiků, které nejen fungují jako varování, ale které také sdělí typ predátora.
Opice také mohou podle křiku identifikovat ostatní z tlupy. To je důležité, protože naslouchající může vyhodnotit důležitost toho, kdo křičí. Usnadňuje to ochranu mláďat a dalších příbuzných.
Nejvýraznější je výkřik hrůzy
Stejně jako opice i lidé mají schopnost identifikovat osoby, které znají, podle zvuku jejich křiku. A lidé také vydávají celou řadu výkřiků. Některé vyjadřují pozitivní emoce, jako je překvapení a štěstí. A pak existují výkřiky strachu, bolesti a samozřejmě hrůzy.
Psycholog David Pöppel studoval snímky mozku lidí, kteří poslouchali nahrávky lidských výkřiků a zjistil, že na rozdíl od jiných lidských hlasových projevů jsou výkřiky přesměrovávány přímo do amygdaly, což je část mozku, která zpracovává strach, hněv a další intenzivní emoce.
A mezi širokou škálou lidských výkřiků je to právě projev hrůzy, který je nejvýraznější – sdílí některé shodné rysy s dalšími zvuky, které nás nejvíce vyvádějí z míry, jako je dětský pláč nebo skřípání nehtů po tabuli.
Z evolučního hlediska dává smysl, že největší pozornost vyvolávají výkřiky hrůzy. Právě ty jsou nejjasnějším varováním před bezprostředním nebezpečím. Lidé, kteří nedokázali rozpoznat různé typy výkřiků, nemuseli včas reagovat na situace na hraně života a smrti. V průběhu času se tak mohla snížit četnost výskytu jejich genů v populaci.
Takže my jsme pravděpodobně potomky jednotlivců, kteří dokázali dobře křičet – a dobře chápat výkřiky ostatních lidí. To by mohlo pomoci vysvětlit perverzní radost, jakou cítíme, když se záměrně vystavujeme zážitkům vyvolávajícím křik, jako jsou hororové filmy nebo jízda na horské dráze.