Článek
Američtí biologové pod vedením Marka Herra z Pensylvánské státní univerzity, kteří studují chování hadů jak v přírodě, tak v laboratorních podmínkách, se pokusili určit, kdy a proč hadi napadnou kořist nebo člověka.
Jako modelový druh si vědci zvolili jedovatého, chřestýšům příbuzného ploskolebce vodního, obývajícího jihovýchod Spojených států.
Nestalo se tak náhodně. Až 1,8 metru dlouhý a 1,7 kilogram vážící obratlovec obývá mokřady se stojatou vodou, zejména nížinné luhy a bažiny porostlé tisovcem.
Výsledky výzkumu naznačují, že vhodná péče o prostředí může vést k snížení počtu hadích útoků na lidi.
V případě ohrožení se projevuje nápadným, těžko přehlédnutelným chováním. Otvírá tlamu se zářivě bílým vnitřkem, podle níž dostal jméno v angličtině – cottonmouth, tedy bavlněná tlama. Mohutný had navíc chřestí koncem ocasu, kmitá jazykem, syčí a poté buď zmizí ze scény, nebo zaútočí.
Chřestýši se často vyskytují ve skalnatém prostředí, kde se vyhřívají na slunci.
Herrův tým se za ploskolebci vydal do alabamských močálů. Ze vzdálenosti jednoho metru zaznamenávali chování hada. Poté jej zoolog v polovině těla uchopil tyčí na chytání hadů a sledoval, zda během 15 vteřin dojde u plaza ke změně vnějších projevů. Potom nasadil ploskolebci na hlavu průhlednou umělohmotnou trubici, aby had nemohl zaútočit, a vědci mu mohli z ocasu odebrat krevní vzorek.
Odchycené zvíře následně umístili na půl hodiny do dvanáctilitrové nádoby, tedy uzavřeného stresujícího prostředí. Pak hada opět uchopili odchytovou tyčí, zaznamenali jeho chování a opět od něj získali krevní vzorek.
O zajímavou studii, jednu z prvních svého druhu, projevil zájem časopis General and Comparative Endocrinology.
Hormonální hladina rozhoduje o akci
Přestože se ploskolebci těší v jihovýchodních státech USA nepříliš lichotivé pověsti, pouze 11 z 32 odchytovou tyčí držených zvířat zaútočilo. Po půlhodinovém pobytu v umělém, stres vyvolávajícím prostředí se k útoku odhodlalo jen sedm hadů, když je vědci podruhé uchopili tyčí.
I přes pokračující rozvoj fyziologie zatím o tom, jak na sebe u volně žijících živočichů vzájemně působí stresové hormony a chování, se toho ví překvapivě málo. Herr se svými spolupracovníky stanovil v odebraných vzorcích koncentraci kortikosteronu, hormonu, který se používá právě k určení intenzity stresu zvířat ve volné přírodě.
Američtí vědci nedávno zjistili, že u leguánů mořských, ještěrů obývajících Galapážské ostrovy ležící asi tisíc kilometrů od jihoamerických břehů, zmiňovaná chemická látka řídí klíčovou reakci „Bojuj, nebo uteč!“.
leguán mořský
K jakým výsledkům badatelé dospěli? Podle očekávání zjistili, že během pobytu ve stresujícím prostředí se hladina kortikosteronu v hadím organismu zvýšila.
O tom, jestli konkrétní plaz zaútočí, ale nerozhodovalo ani množství hormonu poté, co skončil jeho pobyt v nádobě, ani kolik testosteronu vyprodukoval určitý jedinec během celého pokusu, ale základní hladina hormonu na začátku experimentu.
Ochrana prostředí může pomoci
Z více než 3000 druhů hadů vyskytujících se na naší planetě považuje Světová zdravotnická organizace (WHO) jen 200 za člověku nebezpečné. WHO uvádí, že ročně hadi na Zemi uštknou 5 miliónů lidí, přičemž polovinu případů mají na svědomí beznozí plazi produkující jed, přestože jich ve světě žije jen kolem 600 druhů.
Od ledna do prosince zemře v důsledku hadího útoku 25 tisíc až 125 tisíc lidí a dalším 400 tisícům musí být v důsledku hadího uštknutí amputována končetina.
Navíc k většině popsaných událostí dochází na chudém venkově v rozvojových zemích, kde trvalé zranění mívá pro postižené další nepříjemné důsledky.
„Naše výsledky naznačují, že vhodná péče o prostředí může vést k snížení počtu hadích útoků na lidi. Jestliže plazi nebudou dlouhodobě vystavováni běžnému stresu, počet osob, které napadnou, by měl poklesnout,“ připomíná Sean Graham, který vyučuje na Státní univerzitě Sula Rosse v texaském Alpine a který při výzkumu uplatnil četné zkušenosti s odchytem ploskolebců.
