Opičí neštovice: Příznaky a jak jsou nebezpečné

Co jsou opičí neštovice?

Opičí neštovice jsou infekční onemocnění způsobené virem opičích neštovic (Monkeypox virus, MPXV), které se objevuje u některých druhů zvířat i u lidí.

Virová nákaza se projevuje podobně jako lidské neštovice, byť většinou s mírnějšími projevy. Prvotní projevy zahrnují zvýšenou teplotu (horečku), bolest hlavy, svalů, zduření mízních uzlin a pocit únavy. Následuje vyrážka – nejprve na obličeji – ve formě puchýřů a poté strupů. Vyrážka prochází různými fázemi vývoje a může se podobat planým neštovicím nebo syfilis.

K přenosu viru na člověka dochází při kontaktu s infikovaným zvířetem, člověkem nebo kontaminovaným materiálem.

K přenosu ze zvířete na člověka může dojít kousnutím, poškrábáním nebo i přípravou masa divokých zvířat.

K přenosu z člověka na člověka dochází podle odborníků zejména prostřednictvím tělních tekutin, je nutný dlouhodobý kontakt. Jiné způsoby přenosu z člověka na člověka zahrnují přímý kontakt s tělními tekutinami či infekčními lézemi a nepřímý kontakt s materiálem lézí, např. prostřednictvím kontaminovaného oblečení nebo prádla.

Potenciální riziko šíření vidí Státní zdravotní ústav (SZÚ) především v komunitě mužů majících sex s jinými muži, příp. osob, které mají příležitostný sex či více sexuálních partnerů. „V současné situaci je pozorována neobvykle vysoká frekvence přenosu infekce z člověka na člověka a pravděpodobně dochází ke komunitnímu přenosu bez předchozího cestovatelské anamnézy do endemických oblastí. Je vysoká pravděpodobnost dalšího šíření viru prostřednictvím blízkého kontaktu, např. během sexuálních aktivit,“ upozorňuje SZÚ na webu.

Pravděpodobnost přenosu mezi jedinci bez blízkého sexuálního kontaktu se nicméně považuje za nízkou.

Onemocnění obvykle trvá 2–4 týdny, poté se většina lidí uzdraví. Studie z Afriky prokázaly smrtnost asi 3,6 procenta, u nevakcinovaných osob proti pravým neštovicím může dosahovat až 10 procent. Jde však o údaj z Afriky, kde množství nakažených mělo další přidružené nemoci, případně byly silně podvyživení a není ani jasné, jaká byla lékařská péče o nakažené. Údaje o smrtnosti v zemích s vyspělých zdravotnictvím neexistují.

Vakcinace proti pravým neštovicím chrání i před nákazou virem opičích neštovic, potvrzena je účinnost 85 procent. K léčbě se pak využívají různá antivirotika jako třeba tecovirimat.

Obecně se jako prevence v oblastech s aktivní cirkulací viru doporučuje omezit kontakt se zvířecími rezervoáry a se všemi předměty, které byly v kontaktu s potenciálně nemocným zvířetem. Ve zdravotnických zařízeních je prevence založena na izolaci zaměřené na prevenci šíření přímým kontaktem a vzdušnou cestou – kapénkami.

V případě potvrzení nákazy by mělo následovat testování a izolace. U pozitivních případů by mělo být zahájeno sledování kontaktů.

Poprvé bylo lidské onemocnění hlášeno v roce 1970 v Demokratické Republice Kongo při kampani na vymýcení pravých neštovic. Onemocnění bylo následně hlášeno z několika zemí střední a západní Afriky.