Před 700 lety se narodil velký Evropan Karel IV.

„Co se týče Otce vlasti, blahé paměti císaře a krále Karla IV., nyní tolik obdivovaného a před několika roky pasovaného do role největšího Čecha, což geneticky nebyl a sotva by to o sobě prohlásil, tak je v něm spjato všechno to, co ‚vyspělý', zbožný a vrcholný středověk mohl tehdejší elitě a člověku dopřát,“ vyjádřil se pro Novinky historik a pedagog Zbyněk M. Duda.

Čím vším proslul? „Kromě státnosti, víry, zbožnosti a rytířské odvahy jistě i nemalou moudrostí a politicko-diplomatickou prozíravostí, rovněž mimořádným vkusem pro reprezentaci koruny Svaté říše a koruny Svatováclavské, včetně úžasného pochopení pro stavební vzepětí, počínaje katedrálou sv. Víta, sv. Václava a sv. Vojtěcha, přes zvelebení Prahy až po odpočinkový Karlštejn,“ pokračoval.

Jakožto znalec umění Duda oceňuje Karlovu zásluhu o umění obecně, ať už šlo o malířství, sochařství nebo umělecké řemeslo jako zlatnictví, stříbrnictví, emailérství a ozdobnictví.

Jako dítě byl Karel IV., tehdy ještě pod rodným jménem Václav, odtržen od své matky Elišky Přemyslovny a internován vlastním otcem Janem Lucemburským na hradě Křivoklátu. Král se totiž obával spiknutí. Karel IV. se s ním usmířil až po mnoha letech.

V šesti letech byl poslán na vychování na francouzský dvůr, kde na počest svého kmotřence Karla IV. Sličného přijal jméno, pod kterým ho známe. Zde se plně vrhl na studium. Jeho vychovatelem byl budoucí papež Kliment IV.

Když po sedmi letech Karel IV. opustil francouzský dvůr, povolal ho Jan Lucemburský do severní Itálie hájit zájmy rodu. Mladý kralevic prošel řadou bitev. Po slavném vítězství u San Felice byl v pouhých 16 letech pasován na rytíře.

Po návratu roku 1333, kdy se stal markrabětem moravským, ho čekala práce, což dokládá citace z jeho vlastního životopisu Vita Caroli: „Potom jsme dospěli do Čech, kde jsme nebyli po jedenáct let. Tam jsme shledali, že několik let předtím zemřela naše matka jménem Eliška.

Nenalezli jsme ani otce, ani matku, ani bratra, ani sestry, ani nikoho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako každý jiný Čech. Z boží milosti jsme dovedli mluvit, psát a číst nejen česky, ale i francouzsky, italsky, německy a latinsky tak, že jsme byli mocni oněch jazyků stejně jednoho jako druhého.

Toto království jsme našli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní měšťané. Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že se od časů krále Otakara II. celý sesul až k zemi.“

Ještě než usedl na český trůn, účastnil se postupně tří křížových výprav proti Litvě, bojoval ve Slezsku, obléhal Krakov, potlačil vzpouru moravských pánů a po boku svého otce málem zahynul v bitvě u Kresčaku v srpnu 1346. Jan Lucemburský, již několik let úplně slepý, však takové štěstí neměl a na bojišti padl.

Po své korunovaci římsko-německým králem v listopadu roku 1346 se přes nepřátelské území svrženého císaře Ludvíka Bavorského vrátil v přestrojení za panoše.

Po svém potvrzení českým králem roku 1347 vydal řadu listin tvořících novou koncepci českého státu v Evropě, položil také základy celé řady staveb a institucí nesoucích dodnes jeho jméno.

Skonal v sobotu 29. listopadu 1378 tři hodiny po západu slunce na zápal plic, když byl po pádu z koně upoután na lůžko se zlomenou stehenní kostí. Na vlastní přání bylo jeho tělo převlečeno do prostého roucha františkánských mnichů a 16. prosince uloženo do hrobky v katedrále sv. Víta.

Již nad rakví jej kazatel Vojtěch Jaňkův z Režova označil termínem Otec vlasti. Čechy považoval za centrum svého rodového panství. Díky jeho uvážlivé politice se z rozvráceného království staly prosperující země Koruny české, na čas určující vývoj v celé Evropě.

V roce 2005 se v anketě České televize stal největším Čechem v dějinách. Podle ČT si ho lidé vybrali pro jeho čestnost, odvahu, vůdcovské schopnosti a genialitu. Dle dokumentu německé veřejnoprávní televize ZDF byl však Karel IV. jedním z největších Němců.

V dokumentu je označován jako člověk, který aktivně pronásledoval Židy. Ve svém počínání vůči nim prý postupoval s pragmatickým cynismem: v zemích, kterým přímo vládl, je chránil, jinde je ale ponechával vlastnímu osudu a dokonce svým jednáním přispíval k tomu, že byli zabíjeni. Uplatil své příznivce v Říši tím, že jim Židy vydal napospas, čímž je zbavil dluhů.

Karel IV., od roku 1355 císař Svaté říše římské, je v dokumentu pozitivně hodnocen především v souvislosti s vydáním Zlaté buly v roce 1356, tedy zákona, který kodifikoval rozdělení moci mezi německého krále a kurfiřty. Platil následujících 450 let.

Ač se všemi svými manželkami vycházel velmi dobře, obzvlášť se svou milovanou třetí ženou Annou Svídnickou, matkou mimo jiné následníka Václava IV., všechny čtyři sňatky absolvoval z politických důvodů. Přežila ho jen poslední žena Alžběta (Eliška) Pomořanská, pověstná svou silou. Také její potomek Zikmund se nakonec dočkal českého trůnu.

První žena Blanka z Valois zemřela 1. srpna 1348. V březnu 1349 uzavřel sňatek s Annou Falckou, ta ale zemřela již 2. února 1353. Dne 27. května 1353 se oženil s Annou Svídnickou. S Alžbětou Pomořanskou se oženil 21. května 1363. Měl dvanáct legitimních potomků.

V miniseriálu Univerzity Karlovy poodkryl historik Petr Čornej ne úplně známou skutečnost, a to existenci nemanželského syna, ke kterému se císař Karel přihlásil deset měsíců před smrtí. Jmenoval se Guillaume a Karel ho nepochybně zplodil roku 1365, když pobýval v Burgundsku v době korunovace burgundským králem.

Když byl roku 1378 v Paříži, přišla k němu žena s dvanáctiletým synem. Karel bez mrknutí oka uznal otcovství a dokonce se mu snažil do budoucna sehnat finančně výhodný sňatek.

„Zachoval se tak sice jako vzorný otec, ale zároveň to byla poskvrna na jeho mravním profilu. Co se potom stalo s Guillaumem, už bohužel nevíme," uzavřel Čornej.

Petr Čornej se vyjádřil i ke Karlovu jídelníčku. „Císař se stravoval jinak než měšťané, natož sedláci. Jelikož to byl Evropan, měl různé návyky, ale nejvíce byl pravděpodobně pod vlivem německé kuchyně,“ uvedl historik.

„Nevíme, jak se Karel IV. stravoval mimo protokol,“ pokračoval profesor Čornej, „dochoval se však záznam o jeho návštěvě Francie z ledna 1378, kde byl i se synem Václavem. Jeho synovec, francouzský král Karel V., se chtěl před svými hosty pochopitelně předvést.“

Jídelníček se 6. ledna 1378 skládal z několika chodů. První zahrnoval pórkovou polévku, hrachovou kaši, hovězí a skopové maso, husy, ragú z ústřic, kapouny, ragú z pernaté zvěře. Druhým byli pečení cejni, lososi, mořské ryby a pečivo. Třetí chod se skládal z pečených králíků, koláčů se šodó, mandlového mléka, nadívané skopové plece a parmských koláčů. Jako dezert posloužilo kořeněné cukroví, slazené hrušky, jablka a ořechy.

„Co bylo takzvaně blízko bohu, bylo mezi jídly považováno za hodnotnější,“ vysvětluje historik. Zelenina tedy byla nehodnotnou potravinou, natož ta kořenová, jelikož měla blízko k peklu. Létající ptactvo mělo pro strávníky vyšší hodnotu než „popelící se“ drůbež a kachny.

Z knihy historika Jaroslava Čechury Karel IV. - Na dvojím trůně vyplývá, že jeho obraz byl po staletí vždy částečně zkreslený, obvykle vlivem doby a prostředí.

Letopis Karlova oblíbeného kronikáře Beneše Krabice z Weitmile se totiž dochoval v jediném exempláři. Mnohdy se řešily i zbytečné spory, zda měl raději Čechy, nebo Němce.

Trvalo šest století, než se podařilo Karla objektivně a uceleně představit. Podařilo se to roku 1978 Jiřímu Spěváčkovi v rozsáhlé biografii Karel IV. - Život a dílo.

Rehabilitováni byli i Jan a Zikmund Lucemburští jakožto významní panovníci, pouze u přímého následníka Václava IV., údajně líného opilce, či snad jen frustrovaného melancholika, se vše vyjasnit nepodařilo.

Ne úplně každý krok Karla IV. byl čestný či geniální, přesto toho vykonal mnoho pro následující generace, a jakožto symbol majestátní velikosti a důstojnosti pravděpodobně přetrvá navždy.

„Když to shrneme, na jednoho panovníka a jeho dvorský okruh je to impozantní dědictví, které je snad již jenom srovnatelné s dvorským okruhem rudolfinským,“ doplnil historik Duda.

„V obou případech byla Praha navíc hlavním městem tehdejší Evropy, na to bychom neměli nikdy zapomínat, je to náš hodnotový odkaz pro další generace.“