Článek
Jiráskovské drama Jan Roháč z Dubé bylo pro natáčení v barvě vybráno záměrně.
„Chtěli jsme se pochlubit, že také umíme barevný film. Zvolilo se téma, kde může vyniknout výprava. Kameraman filmu Jan Stallich měl velké zkušenosti ze zahraničí a režisér Vladimír Borský už měl za sebou několik historických adaptací,“ sdělila Novinkám kurátorka Národního filmového archivu (NFA) Eva Urbanová.
Snímek podle ní sice drží prvenství, ale příliš zdařilý není, a proto je po právu pozapomenutý.
S barvou se šetřilo
Další barevné filmy následovaly, ale šlo to pomalu. Podle Urbanové za to mohla vysoká cena materiálu. „V roce 1949 se v úžasné parodii Martina Friče Pytlákova schovanka objevila jediná barevná scéna v závěru, jinak je film černobílý,“ podotkla Urbanová.
Také autoři známé pohádky Pyšná princezna, která se natáčela v roce 1952, měli smůlu. „Barevného materiálu bylo málo, takže je pohádka černobílá,“ řekla Urbanová. Přednost tehdy dostaly snímky Nástup a Zítra se bude tančit všude.
Pyšná princezna však byla velmi úspěšná. „Proto se všechny další pohádky točily jen v barvě,” dodala kurátorka.
I tak nebyl barevný film v české kinematografii ještě poměrně dlouho nijak masivní záležitostí. „Barevné snímky začaly nad černobílými jasně převažovat až koncem 70. let,“ řekl Novinkám kurátor NFA Věroslav Háb.
Barevný a barvený film
Snaha o možnost využít barvu se objevovala od počátku kinematografie. Roku 1908 přišel na svět Kinemacolor — metoda, která využívala černobílý film a barevné filtry. „Před kamerou se otáčelo kolečko s barvami,“ přiblížil Hába.
Vývoj v této oblasti udávalo zejména Německo a Spojené státy. Německý Agfacolor měl podle Háby proti americkému Technicoloru výhodu v tom, že měl tzv. monopack, tedy tři barvy zakomponované do emulze, zatímco Technicolor počítal s dodatečným vytvořením barev soutiskem na kopii, kterou nakonec divák vidí.
„V roce 1947 už bylo 12 procent americké produkce barevné a v roce 1954 to byla téměř polovina,“ uzavřel Hába.
