Článek
V červnu 2008 IAU rozhodla, že po Plutu, zhruba 4,6 miliardy let starém kosmickém tělese, budou napříště souhrnně pojmenovávána tělesa zhruba stejné velikosti, tj. „plutoidy“.
O objev Pluta se ve svých 24 letech v roce 1930 zasloužil americký astronom Clyde William Tombaugh (1906-1997), který Pluto vypozoroval na Lowellově observatoři v Arizoně. Vesmírný objekt byl nazván podle boha podsvětí Plutona (řecky Hádes). Pluto se tehdy stalo devátou planetou Sluneční soustavy.
Pluto, podobně jako i další objekty tzv. Kuiperova pásu (oblast Sluneční soustavy rozprostírající se od oběžné dráhy Neptunu; jde o podobné seskupení těles jako hlavní pás planetek, ale mnohem větší - pozn. red.), se skládá především z kamenných materiálů a ledu. Jde o poměrně malé těleso, které má přibližně pětinu hmotnosti Měsíce a třetinu jeho objemu.
Má pět známých měsíců - největší, Charon, byl objeven roku 1978, další dva, Nix a Hydra, následovaly až roku 2005. Další dva malé měsíce, Kerberos a Styx, byly objeveny v letech 2011 a 2012.
Zmrzlá voda a podpovrchový oceán?
V červenci 2015 dorazila na vzdálenost 12 500 kilometrů od Pluta americká sonda New Horizons. Sonda tehdy pořídila fotografie Pluta, na nichž jsou vidět krátery, hory a ledovcové útvary nacházející se v asi 80 kilometrů širokém pásmu.
Na povrchu trpasličí planety je zároveň patrná řada rudých ploch, pravděpodobně zmrzlé vody.
Výzkum zveřejněný loni v červnu navíc naznačuje, že Pluto mělo při svém zrodu pod povrchem oceán, který v průběhu času pomalu zamrzával. Tato zjištění jsou rovněž založena na analýze fotografií od sondy New Horizons. Ty ukazují rozsáhlé hřebeny a prohlubně odpovídající tomu, jak se trpasličí planeta rozšiřovala, když její oceán zamrzal.
Předpokládá se, že Pluto má i v současnosti pod tenkým ledovým povrchem a následným pláštěm vodního ledu oceán, uvedla studie publikovaná v tehdejším vydání odborného žurnálu Nature Geoscience. Ta naznačuje, že tepelná energie, která zohledňovala existenci tekutého oceánu, pocházela z kolizí vesmírných kamenů, které dopadaly na Pluto, když se trpasličí planeta formovala. Teplo mohly též produkovat radioaktivní prvky ve skalách.
Výzkum také naznačil, že i další velké objekty v Kuiperově pásu, z nichž největší jsou Pluto, Eric, Haumea a Makemake, možná také kdysi měly i na svých površích oceány, moře či jiné plochy s tekoucí vodou.
Stojí za připomenutí, že bývalý ředitel amerického vesmírného úřadu NASA Jim Bridenstine, když předloni mluvil o misích na Měsíc, vzbudil pozornost svým tvrzením „mimo téma”, že Sluneční soustava má stále devět planet. Jelikož nejmenší z nich, Pluto, není podle něj „trpasličí planeta“, nýbrž planeta plnohodnotná.
